OTCI.

V těch smutných nocech v jizbě nad podkroví,

kdy v písních pláču prostičkými slovy,

se na mě dívá

z obrazu bledá, zrytá, žalostivá

tvář Jesu Krista.

A jak ty oči kalné, potrhané

sem na můj stolek z pološera sklání,

mně zdá se, že z nich po paprscích kane

v mou hlubou duši tiše smilování

zář svatě veliká a neskonale čistá.

A pod ním v kvítí podobizna malá:

tvá, tatíčku, tvář drahá, ustaralá

si nese vrásku,

jíž jako Jeho zryta pro svou lásku,

ač nemá věnce z hloží.

Však jak můj zrak slz duhou vstříc vám hoří,

mně zdá se, z záře, která z očí plane

Ježíši Kristu, že se nimbus tvoří

kol tvojí hlavy stříbrem posypané

za lásku velikou jak smilování boží...