Otčím – chléb.

Chléb – můj otčím opatrný,

chtěl mě ondy šťastným míti,

ved’ mě hocha ubohého

k svému domku cestou žití.

Z keře lásky, z keře písní

stolisté mi růže trhal,

bych se vůní neotrávil,

do bláta je bázliv vrhal.

Do cisterny jasné krásy

kal mi metal blatné dráhy,

abych douškem neschvátil se,

ale k cíli došel záhy.

Abych nezřel radost světa,

plnou hříchů prý a rmutu,

do oken dal mojí síňky

síť zelenou bujných prutů.

Pošlapal mi hněviv vůkol

květy v nivách, květy v luhu,

za jara bych nepohleděl

v jejich barev krásnou duhu.

Buku v stráni srubnul ruku,

aby na mne nezakýval,

pastevců mi zpěvy dusil,

abych s nimi nezazpíval.

Zavíral mi na klíč dvéře

jara modrých za večerů,

svatojanské mušky lapal

v tajemného lesa šeru.

Hlavu tepal, srdce mučil,

z přízně, z lásky sám jak soudil,

jen bych času nepromeškal,

jen bych cestou nezabloudil.

Motýle mi plašil z květnic,

skřivánky mi plašil z polí,

lindušky mi plašil z duše,

orly z hlavy – ach, to bolí.

Já však lindušky ty zlaté

i ty mušky znova chytal;

jejich let se v mojí duši –

jejich pel v mých rukou kmital.

U cíle jsme dálné cesty,

při útulku valně ztmělém;

chléb, jejž teskliv v ruce beru,

zlatím si tím slunným pelem.