Otčina.

Vlasti svatá! z tebe povýšený duch

Věje, budíš v srdcích skvělé city.

Táhne k tobě mysl kouzedlný kruh,

Posvátné jsou národu tvé byty,

Pročež zaslušno jest tebe slavit,

Do okresu tvého ducha vpravit.

Jak si svou choť cení pravý milenec,

Který v dívčici své pouze čije,

Též jak vzývá poklad zlata lakomec,

An v něm dýchá, přemejšlí a žije;

Tak si páčím svou vlast, ta mě táhne,

Po ní pomyšlení všecko práhne.

Tak mám o ni, jako tito o své strach,

By se všecka nezničila setba,

Aby nevynik’ snad nepřátelů zvah:

Všechněm odrodilcům budiž kletba!

Hrozná vina jestiť zrada vlasti,

Musí srdce hrýzt i ve propasti.

Nejsou velkodušní muži umrlí,

Co tak zašli v půtkách pro svou matku,

Co je potkalo i zhoubné bezhrdlí,

Ti, co pro ni nasadili statku;

Zastali se mužně pro našince,

Vlast je slaví jako dobrodince.

Ráda splácí všecku snahu milá vlast

Slávou, hodnostmi a důstojnostmi,

Kdo ji ztratí, toho jistě stíhá strast,

Potýkat se musí často s zlostmi;

Teprv potom vzdychá, touží po ní,

V nepřátelském svyzlu slze roní.

Jest nám matkou, co se pro ni působí,

Konáme to také při tom sobě,

Lhostejnost k ní její syny hanobí,

Co se k ní jen hlásí v šťastné době:

Přemůže strast pospolitá snaha,

Stkví se v ní zas nová k blahu dráha.

Mateřský tvůj, jarý, blahonosný dech,

Zhojiv rány vzděláním, nás kojí;

Blaženým se cítí nepřepiatý Čech,

S osvitou svou promyslnost spojí

Bohatnoucí; její vynikání

Rozžhnout má k ní víc a více plání.