OTCOVSKÁ HROUDA

Byl jako plod, jenž přezrál žhavým létem,

byl jako těžký, plný klas

a zkušenosť mu v skráni bílým kvetla květem:

bylť jako mléko bílý jeho vlas.

A v modravých těch očích bylo snadno

té dobré duši popatřit až na dno.

A na statečku skrovném hospodařil

s svou ženou dobrou mnoho let,

a syna měl, jenž dobře se mu dařil:

on věnoval mu potu svého květ.

Leč jako požár větrem v plápol nícen,

tak požíral mu statek dluhů jícen.

A on ten plápol potu proudem hasil,

a pracovali s ženou o překot.

Leč v osení mu osud trní nasil:

tu dobrou ženu schvátil smrti hrot,

a brzo na to v krátké času době

též synu jedinému ustlal v hrobě.

On zachvěl se jen před osudu střelou,

a stateček pad’ dluhům v lup;

tak naději mu osud porval celou,

jak úrodu když zničí příval krup.

Jen jedinké mu pole ještě zbylo,

jež po rodičích dědictvím mu bylo.

To pole rád měl, v smutku svém je pěstil,

tam prací plašil bolu mrak –

a klas když zralý na něm zašelestil,

to dobráku se trochu zjasnil zrak.

Vždyť Bůh mu dal, Bůh vzal, bud' Bohu chvála –

a dědičná mu hrouda přec kus chleba přála.

A po práci vždy na tom poli sedal,

když slunce sklánělo se níž,

a zapomnění kvítek na něm hledal,

tam modlil se, když svírala ho tíž –

a každá hrouda šeptala mu těchu,

a povzbuzení v každém cítil dechu.

Leč přišel přítel, vlas též bílý nosil,

znak zoufalství mu v zraku plál,

a kmeta našeho tu vroucně prosil,

by při půjčce mu za rukojmí stál;

a na kolena padl takřka před ním –

a on zaň ručil majetkem svým sledním...

A křídlem svým čas dále tiše mával –

a příteli smrt dechla v skráň –

leč statek malý měl a dluhů nával! –

Kdo ručil, platí. – A právo strašná zbraň!

A kmetu našemu šel osud kalich podat:

měl nectným být, neb dědictví své prodat!

Té noci nespal...Jak se prsa šíří,

jak vzdýmají se výš a výš – –

A pod lebkou mu zoufalství pták víří,

v leb křídly bije jako vězeň v mříž!

Ó, neštěstí, jak hořká je tvá číše

a ruka tvá jak ostrým hrotem píše!

To zrnko zlaté, jež mu zbylo dosud,

jež zmozolená chrání dlaň,

to pole otců rve mu divý osud!

Ó, přátelství, tys velkou vzalo daň!...

A nový den když zemi zase zlatil,

tak pole prodal, přítele dluh zplatil.

A pak se vlekl podoben jsa stínu –

měl bledou tvář a rudý zor.

Byl starý strom, jenž vyrván z země klínu,

byl skály kus, již podryl bouře spor.

Však nemluvil, že srdce pálí rány,

jen v upomínek zavíral se brány.

Byl večer jednou. Cos ho tajně táhlo,

by k zděděnému poli šel. –

Už jeho není! Jak to v duši prahlo,

co ústa vzdechů, zrak co slzí měl! – –

A na políčku obilí už zrálo

a vítr vál a v klasech jen to hrálo!

A zdálo se mu, klasů nad šumotem

že vyčítavý splývá hlas:

„Hle, tyto hroudy pod tvým vlhly potem,

zde tvému otci vlhl prací vlas,

zde závodil jsi v práci s dobrou ženou,

a tys tu půdu prodal posvěcenou! –

Už není tvá, dá jinam plod svůj ryzí –

Měl’s ještě tu a nemáš víc...“

A klasy šeptaly: Je cizí, cizí!

A stébla šustí: Slzou pokrop líc!...

A ráno nalezli ho – divné soudy –

jak mrtev ležel u otcovské hroudy.