OTCOVSKÁ ZEMĚ

Je potok, který teče kol, tak ledový a sklenný,

v něm barvy světa chudého se zdají potopeny:

ta ocelová obloha bez jásavosti světla,

jež jak by tónem tlumeným a jediným jen květla,

a tmavé lesy jehličné, jež divnou hloubkou tanou,

v nichž umírají ozvěny za krátkou střelnou ranou,

i hory sivě modravé, jež dotknuly se nebe,

jak položivše pojem snu a prázdna vedle sebe;

i země, jíž by sákla krev, tak zrudlá a tak těžká,

i chaty, lidé zamlklí, mdlý obraz všeho dneška.

Je potok, který teče kol, tak ledovitě cizí,

stesk neprobouzí z míjení, je lhostejno, proč mizí.

Je bez tišin a bez vírů. Bez hlubinného taje.

Ni s jeho krutým povrchem si luna nezahraje.

Kraj nezavlaží, neschladí a neosvěží pěnou

tu zemi vyschlou rozením a věkem unavenou.

A pod olšemi divný stín, pln zrádnosti a šalby,

ač nemá, co by odhalil, co smyslům zastíral by.

Ni ryba hbitá, neklidná a s prismatickým svitem

se neobjeví, rušíc mír, kdys na dně křemenitém.

Nic, co bys okem poznačil za blízké tvarům žití,

v té trudné vodě mrazivé se plynout neucítí.

A hluk té vody hudebně je bezbarvý a pustý,

jak melodický polohlas za sevřenými ústy,

tak trochu nářek, trochu hněv i odevzdání němé,

jímž dlouhou píseň života však nikdy nezavřeme...

A jaká voda, taký vzduch. Též prochladlý a krutý,

jsou duše střemch a duše lip kams jinam vydechnuty,

tak příkře v něm a nehybně se zračí formy hmotné,

let ptáka jako černý šíp jej mlčenlivě protne.

Všemu, co k nebi vzpíná se, vzduch odpor klade tuhý,

v něm neplanou dost červánky a dost nehýří duhy,

v něm zvony přísně sladěné jak bez chvění by zněly,

jak nebylo by večerů, jež slaví před nedělí.

A přetěžce se tento vzduch jak skalní voda loká,

víc drtí nežli vzdouvá hruď, jsa vdechnut ze hluboka.

A jako voda, jako vzduch, tak chudá země suchá

je zvýrazněním hořkosti a spoutaného ducha,

jež pod zákony krutými se bez protestu svíjí.

Čas na troud ji dřív vysuší, než trochu ovlaží ji,

by sporá stébla vydala, z nichž vymetají klasy,

a plamen máku prchavý by v muce zažehla si;

by zavoněla po krvi a po chlebě a dýmu

od zasládlého výdechu až k tomu nejtrpčímu.

A jako země člověk též pod osudovou mocí

svá chmurná dědí zasnění jaks po pradávném otci,

svou sílu tuhou, nezlomnou, však nevolnicky tesknou,

svou duši, v níž jak v propastech dna záhadná se lesknou,

svou lásku, jíž se vymknul svět, svou touhu, která mučí,

i život, který každým dnem je marnější a chudší.

Jde voda, krajem tekoucí, tak ledová a sklenná...

Zem’ velí trudná, otcovská, bys klesl na kolena!