OTCOVSKÝ DOMOV

Náhoda svedla mne zase

po letech v otcovský domov.

Nábytek starý a chmurný,

čalouny potuchlých barev,

sloupkové hodiny, zbraně,

police s legií svazků –

zášeří hrobky

zkoušelo usmát se na mne.

Otcovský domov!

Měl jsem kdy otce neb matku?

Prazvláštní nápad. –

Nemohu vzpomenout sobě,

zrodil-li jsem se kdy na svět,

opravdu zrodil

v tomto či předešlém žití...

Nemohu pochopit jedno:

Život můj, že můž’ být krátký

od dětské kolébky k hrobu,

k určité podobě přissát,

hraničen lety.

Cítím se závratně starým,

tisíce věků,

mladým vždy v podobě nové,

tuším sbor věků, jenž čeká

v budoucnu příchodu mého –

bez konce, bez konce, věčný

lidský život!

Nejsou-li otec a matka

nástrojem zákonů božských,

znovu by vtělil se člověk,

odšedší zdánlivě právě,

v odvěkou hmotu?

Vesmír zda netvoří stále

v prostorách bezdných

rodiny omládlých světů

z pohřbených světů?

Chápu, ó chápu dnes cele

zázračnou spojitost v celku:

nikoliv otci a matce,

náhodné pouze,

náleží člověk –

Vesmíre, pravěčný Otče,

před kterým klečím a jásám! –

celému lidstvu, jež bylo,

trvá a bude,

náleží člověk,

mateřské zemi, jež rodí rostliny, nerosty, tvorstvo,

stvoření živlům;

pobratim krystalů, květů,

slnivých planet,

znovu vždy zasedající

za hymny sférické harfy

k Přírody korunovaci!