OTCOVY HOUSLE.

Staré housle otcovy

v jizbě mojí němy visí,

pouze sen můj bláhový

nové písně v strunách křísí,

staré doby tklivý hlas

dávno dozněl v zapomnění,

jenom pro mé tiché snění

živne v nich ten zašlý čas.

Šenkýřův je míval hoch,

v krčmě na ně k tanci hrával –

příběh starý! Kdys jej zmoh’

žárlivosti teskný nával,

k zoufalosti hocha sved’ –

smrtí svou smyl cizí vinu;

a ty housle svému synu

koupil mušketýr – můj děd.

Ale žití strastný spád

vymknul z ruky nástroj písní,

s mladostí šla radost spat,

čekáš, že se navrátí s ní, –

zatím z hocha stal se kmet

dřív, než tušil – konec náhlý!

Nikdy více nezasáhly

ruce v mladý tónů svět.

Němý svědek zašlých dob

na památku zůstal u mne,

zmlkly, zašly beze stop

písně jásavé i dumné;

co mi blízkým bylo kdys,

je mým nástupcům už cizí

a mně maně z duše mizí

předchůdců mých hlas i rys.

Tvého mládí zlatý zpěv

zcela zniká v dálce šedé,

potomků Tvých mladá krev

svého mládí píseň přede;

Tvoje housle beze strun

mohylou jsou minulosti

která o tom, koho hostí,

mluví tajným písmem run.