Otec a syn.

Syn nechtěl hodným být; tož v smrti den

dal jemu otec jen, čím povinen.

„Ty’s hejřil; statků půli jsi mi vzal,

proč stejně toužíš s tím, kdo pracoval?

Těm hodným dům jsem dal a zbytek niv;

ty vezmi vůz a koně, tím se živ!“ –

I rozlítil se syn a ruce vztah’ –

a chytil mrtvolu juž na márách.

„Hej, nejsi hoden, abys v hrobě tlel,

mám vůz, tož zavezu tě do pekel!“

A na zděděný vložil otce vůz

a jaré koně bičem nutil v klus.

„Ej, rychle, rychle, koně, rychle v kvap,

ať tam, kam patří, brzo přijde chlap!“

I zafrkali koně – vzplál jim zor...

„Hle, snad mi rozumí ten němý tvor!“

Vůz jede, letí, vozka samý smích,

ač vichor v mračnech nad hlavou se líh’.

I jede lesem – koním hoří zrak,

vždy pustější je hvozd a hustší mrak.

A pádí, kvapí; přejel lesa houšť –

hle, černé skály kol a smutná poušť.

Skal hráze bez mechu, vrch pust a hol

a plno roklí jen a strží kol.

Kůň s koněm letí dále – syn se lek’:

„Ej, dosti snad, až sem-li jsem ho vlek’?

Dál nejde čehy to a nejde hot,

sic přišel bych zde vlastní o život!“

I škube koni; neustává spěch,

jak nesli by se dračích na křídlech.

A škube zas a zas, hněv jímá jej,

už přes skal srázy unáší je rej.

A škube marně... V dálce živá tůň,

a v letu, divno! náruční dí kůň:

„jen pojeď, pojeď, kam jsi s otcem tíh’,

a odplatu si vezmi za svůj hřích.“

„Jen pojeď,“ podsední kůň řehtem děl –

„a tamo hyň, kam s otcem jet jsi chtěl!“

„Ej, tam ať dědek zajede si sám,

já na takovou dosti času mám!

Mne ještě vysvobodí pružný sval...“

i vstává – nelze!... koně letí dál.

A s koni letí rachotivý vůz,

a nelze prchnout. Kolem plno hrůz.

A nelze s vozu; učiní-li skok,

jen hnáty roztříští o skalin bok. –

A koně letí jako o křídlech

a z plamenů je zrak a z jisker dech.

I chví se, třese; klnoucí dřív brach

děs v srdci má a v tváři sedí strach.

Na vzdorné hlavě ježí se mu vlas:

„Kdo vzpomůže? Už nikdo!“ trne zas.

A zpátky hledí na otcovu tvář – –

hle, nesvitla to z oka jeho zář?

A nezvedla se hlava snad? Aj, přec!

hle, jak by živ tu sedí umrlec!

A mluví k synu: „Opratě mi dej,

já z vůle boží ukončím ten rej!“

A po oprati jako živý sáh’

a v údol navrátil se po horách.

A z dolu k nivám v rodný dvorec zpět –

syn jako přimrazen, jen chví se ret.

Když na dvorec se sběhl z domu lid,

jak omráčen byl každý; hrůzou styd’.

Syn jako z kamene, vůz jedna hať,

a mrtvý drží koně za oprať.

Pak k nezdárnému obrátil svůj hled:

„Zde vezmi zas, já vždy tě dobře ved’!

Já prosil za tě Boha, ale věz,

že odpuštěno naposled ti dnes!

Sprav život, spěš!...“ Tak domluvil a kles’.

Syn výstrahou teď pro horskou je ves.