OTEC A SYN

Chaloupko pod hruškou skrčená

jak slípka pelichající,

po letech vidím tvůj nízký krov,

okénka vyčítající,

po letech starou petlici

vrzavých nadzvedám vrat –

přede mnou jeviště truchlohry,

bojiště krvavých ztrát!

Zhroutil se vratký hrad nadějí,

zlomen štít nevinné pýchy,

pod drnem zeleným obývá

Kučírek příbytek tichý,

však trny jeho zklamání

se skřipcem bolestných let

jak zpustlá hnízda vlaštovek

zůstaly na trámech lpět.

Kučírek tkadlec byl vychrtlý;

život než k stavu ho přibil,

za mladých let světem putoval

a Boží svět se mu líbil.

Hocha měl, holoubka sivého,

v bodláčí jediný květ,

tomu si umínil pomoci

z žernova, tátu jenž hnět.

„Františku, ty budeš panáčkem,

blaze ti na faře, kluku!“ –

Kučírek za stavem velebí,

v duchu div nelíbe ruku.

Může být z hocha kanovník,

tatík už v mitře ho zří,

k Panence Marii Pomocné

modlí se Zdrávasy tři.

V ponuré uličce brněnské,

kde hnízdí krysy a myši,

tam našel Kučírek pro ženu

se synem plesnivou skrýši.

Několik hochů horáckých

bude tu na stravy půl,

tatíci dovezou brambory

s omastkem pro chudý stůl.

Osm let matka se trudila

s Františkem v syrové díře,

osm let Kučírek na hřbetě

jak soumar, týrané zvíře,

do Brna nosil Boží dar,

až synek latinu zmoh' –

učeně tvářil se v městečku

táta víc než bledý hoch.

Kučírku, jak se to zablýsklo

nad chaty chatrným krovem,

Franta když seminář opustil,

doma se nezmíniv slovem!

Do Vídně štvaly ho vidiny,

hudby a děvčete hlas,

nadarmo, hlavo stárnoucí,

Sirény proklínalas!

Matka když z Brna se vrátila,

raněna noviny dýkou

zaslechla třikráte z večera,

jak v sínce Smrt cvakla klikou.

Ulehla. Do týdne skosil ji

žnec v díle neúprosný.

Staroch v zem svěcenou pohřbil též

o zlatém ornátě sny...

Franta má ve Vídni hudby ráj,

Franta má dvě drahé oči –

ale při suchém krajíci

děvče se za pány točí.

Otcovo pálí prokletí

i z rakve matčiny hřeb

s nevěrou fintivé panenky

klove mu v zoufalou leb.

Nešťastná udeří hodina.

Vlny, hle, zježily hřbety,

nepadl do modré Dunaje

se břehu strom podemletý –

vody se zavřely nad hochem,

jen srdce poslední vzmach

bolestí pro domov ztracený

zakvílel ve hlubinách.

Ó, jak zlá sudba, člověče,

mnohdy je krve tvé lačna!

Od Vídně jedou formani,

od Vídně valí se mračna.

Jako by starocha palicí

v týl praštil zákeřný vrah,

v hlavě mu kladiva vyzvání

na pěti kovadlinách.

Tma... Jenom po koze prodané

provázek do šera kývá.

Provaz – ach, to je to poslední,

co už mu na světě zbývá.

Půlnoc... a v jizbě jak v márnici

na hosta čekající.

Po dvorku Kučírek vrávorá –

už visí na petlici.

Kučírku, žel dlouhé lopoty!

Běda, když bludička svádí!

Jak stromek na skrovném záhoně

mohlo tu dozráti mládí,

dva stavy měly tu rachotit –

a místo smrtelných muk

na starém provázku k pastvinám

kozičky vodil by vnuk...