OTEC A SYN.

Leta již, leta v hrobě spíš,

ohlas ni pláče, ni smíchu,

otče můj starý, neslyšíš

v travné své mohyly tichu.

Myslím, jak rakev prohnilá,

země jak provlhlá studí –

lítost se náhle rozlila,

taková lítost mi hrudí.

Vidím, jak čelo jsi podepřel

žilnatou v smutku svém dlaní –

každá z mých prudkých hloupých střel

nazpět dnes srdce mi raní.

Ty jsi byl zklamán, zoufalý,

já jsem byl illusí plný,

čarovnou píseň zpívaly

bouřné mi života vlny.

Ty jsi zřel všech svých tužeb pád,

touha má letěla smělá,

ký div, že naše častokrát

střetla se nárazem čela!

Kde ty jsi viděl úklad zlý,

já jsem zřel krásu a květy,

srozumět, chápat nemohly

dva se ty protivné světy.

Dneska již všecko jinak zřím,

vím již, co bolí a trudí –

rozlívá lítost srdcem mým,

taková lítost se hrudí!

Sám jsem již otcem, na klíně

houpám si malého syna –

otče můj, všecko jedině

má byla, má byla vina!

Cítím tvou bolest po letech,

hoch můj když na klín mi skočí,

dceruška malá, jiskry šleh,

obrátí ke mně své oči.

S bolestí na černých perutích

bázeň mi nad srdcem letí,

že bych těm jasným očím jich

nemohl porozuměti!