Otec a syn.

„Hej! bledý chlapče – skoč si též

a barvička se změní;

vždyť nesluší se kluku stát,

když tatík se mu žení.

Nač mračit se? – tak rozkošně

to hraje v kolovrátku

a veselého tátu máš

a roztomilou matku!“

Však bledý syn jak umrlec

v zem upřeně vždy hledí –

co v srdci má, to jenom on

a mladá matka vědí.

A tam, kde ona samý žert,

on palným okem zírá

a srdce mu to jako vztek,

tu jako bolest svírá.

S ní tančí starý sousedskou

a veselostí výská,

než syn, jak raněn, z krčmy ven

a pryč přes pole blízká.

Tam rybník stíněn od hráze

zelenou jedle chvojí –

tam utopit šel myšlénky

na otce – lásku svoji.