Otec pomalu umírá

Otec pomalu umírá

jako náděj zmírající,

ret se hýbe, jak by předce

ještě nechtěl „s bohem!“ říci.

Brzo, brzo dojde míru,

o bolesti snad už neví,

ale syn – ten si až zoufá,

že mu bol dán bez úlevy.

V prsa prázdná bůh sám ví co

by se ještě smutku shluklo,

ale srdce přeplněné

malou kapkou už by puklo.

K zemi hledí oko suché,

oko v uhel rozohněné,

čelo rozpálené, horké

tlačí se ku mrtvé stěně.

Oko uhel, čelo plamen

a ta stěna je tak chladna –

bože, což mně neuleví

žádná slza? žádná – žádná?