Otec.

Večer v chatě zasněžené

sedí matka s dítětem;

objímá se s ním, bleďoučkým,

pouvadlým poupětem.

„Proč já jenom nemám tátu –

pověz, matičko moje,

aby mi koupil šaty, když

nemohou ruce tvoje?“

„Tvůj otec jest ach velký pán,

a lesklou šavli nosí,“

dí matka a oko se jí

hned ve vzpomínce rosí.

On bohat je. Na kabátě

má drahý límec zlatý,

na prsou řády – ostruhy

u jeho řinčí paty.“

„Nuž matko, proč se podívat

nejde na svoje dítě,

a jej též sladce zulíbat,

když vstává na úsvitě?

Proč nejde tebe potěšit –

neví, že pláčeš stále?

Proč nedá lepší příbytek

místo komůrky malé?

Což neví, jak často jdeme

my bez večeře spáti,

a málokdy zříme v kamnech

vesele oheň pláti?“

„Můj hochu, ty jsi ještě mlád –

neptej se, zavři oči –

jdi spát –“. A matce v závrati

bolem hlava se točí.

V ní spousta truchlých vzpomínek

na zašlé doby víří,

zatím co bez všech výčitek

svůdce její dál hýří...