OTEC.

On, císař kdysi, jehož zrak byl zvyklý

v osudy zírat národů a států,

na procházce své, skoupě vymezené,

byl zváben koček hrou a zastavil se.

Koťátko bílé komicky se rvalo

s svou blahovolnou moudrou roditelkou,

tu pracičkou ji teplo, tu zas laplo

bělounkou pusou nohu, ucho, ocas,

tu předním párem noh ji přidrželo

a zadním bilo v ni, tu odeběhlo,

by šelem zvykem plížilo se skrčmo

k ní klidné, zdánlivě nic netušící –

a císař dívá se a usmívá se.

Teď mládě prchá tryskem dál a dále

a za kamenem z úkrytu se dívá

k ní šibalsky tím modrým milým zrakem –

a náhle kvikne úpěnlivě, strašně

a zmizí. – Dravec-zvíře odvlekl je

v hloub země. Kočka zavřeštěla krátce

a skokem přihnala se... čichá... zkoumá...

a úpěnlivě mňouká... všecko marno.

A znovu pobíhá a znovu pláče,

pak před císařem stanouc zdvihá hlavu

prosebně k němu, zoufalost má v očích.

On mávne rukou, jak když v Tuileriích

odmítal prosby nemožné a plané –

však i sklon hlavy i ten měkký pohled

jsou svědky tíže toho odříkání –

ba, zdá se, že jej malomoc ta drásá,

vždyť odchází a spěchá krokem rychlým.

Ach, jak by bolesti té nerozuměl!

Všel do domu, jejž nazývá svým hrobem,

a v jizbě stane neveliké, nízké,

se stěny snímá obraz: bílý hošík

na zemi sedí, pantoflíček zouvá,

– to modrooké dítě hrdě nazval

kdys římským králem – patří na ně chvíli

a líbá je, a drobné slzy tiše

se kradou na líc z ocelových očí.