OTEC.

Podzimní šero splývalo,

zvolna a zticha se stmívalo,

jenom pes ozval se na dvoře,

služky zpěv zalétl ke mně,

šelesty kroků v komoře

vlažný vzduch zvlnily jemně.

Večerní hvězdou zhas’ tiše den,

s matkou jsme seděli u kamen,

ticho! a z dáli ani zvuk!

otec se nevrací z lesa,

ospalé mouchy líný bzuk

se stropu na okno klesá...

„Půjdeme, hochu!“ jen řekla mi.

Vyšli jsme. Myslivna za námi

zmizela v mlze, a stromů zpěv

vážně nám zavanul duší...

Větve a těla štíhlých dřev

jako bys postříkal tuší!

Náhle mě zachvátil podivný strach,

zaslech’ jsem pušku zaštěkat v tmách,

zaštěkat ostře v hluboku kdes,

srdce mi sevřel strach prudce –

jako bych posledně, posledně dnes

ráno mu políbil ruce! – –

„Přijdeš-li v poledne?“ já se ho ptal,

vážně mě políbil, v náruč mě vzal,

na čelo chvějící rukou mi sáh’,

šeptal jsem: „Brzy přijď, tati!“

Ale teď puška zaštěkla v tmách,

sotva, už sotva se vrátí! –

Nešel a nešel! Domů jsme šli,

doma jsme čekali znavení, mdlí,

ve vzduchu umíral mouchy bzuk jen,

ani zvuk, ani zvuk z dáli!

Hodiny tikaly s bílených stěn,

vteřiny v minuty tály...

Ale já hlavu měl na kolínkách,

pytláckou pušku štěkati v tmách,

štěkati ostře znovu a zas

u kamen zděšen jsem slyšel...

– Ticho! V něm kroky! To jeho byl hlas!

... Prvně jsem plakal, že přišel! –