Otectví.

Má příští ženo, panenská, co vřelo

v mých divokých, pohřbených snech... teď vzdálen,

teď vzdálen tebe, cítím, jak vychladlo čelo,

most přešel jsem... děkuji, v patách mi spálen...

Dnes pouze rozlukou v ňadrech mých onen cit zkalen,

a jinak jest ticho. Srdce už ticho chtělo.

Pod odvěkým zákonem chvěju se přízraky šálen,

však v srdci je ticho, je ticho... to chví se jen tělo.

O neuhádni, milenko, bílé tvé ruce obě

proč tisknu šíleně, proč s polibky žhavými k sobě

na prsa prsou tvých vmáčknu zas bělavé vlny!

Proč nedočkavostí chvím se, po otectví touhou mroucí

rod tuším vznikati... pod srdcem než začne druhé srdce tlouci,

a měsíc devátý než mine předtuch plný.