OTELLO.

Na jevišti chudě vypraveném

hrozné drama to jsem uzřela.

V kterém divadélku zastrčeném

nehráli by chutě Otella?

V zátiší svém, za kritickým větrem,

hráli ochotníci ohnivě;

rek byl pomalován strašlivě,

jak by při kartách byl nejčernějším Petrem.

Věru div, že Benátčanka něžná

toho bubáka se nebála,

jehož dobrodružství světoběžná

srdce její láskou rozplála.

Jeho zjev tím větší plodil hrůzu,

že byl – pro kontrast as barev těch –

v sněhobílou oděn dlouhou blůzu,

v níž se černal, jak by z pekla vběh’.

S vášní hrálo se. Co rázných gest

provázelo pathetické řeči!

I sám napověda, na mou čest,

div se v boudě nepotrhal křečí.

Rek ten když své obžalobě slouchal,

z lásky k Desdemoně když se zodpovídal,

v roznícení pěstmi v hruď se bouchal

stále, jenom pravou s levou střídal.

Však těch pěstí prudké narážky

tiskly na běl roucha stopy černé...

Kdož by v truchlohře bral na vážky

příhody tak všední, malicherné?

Každým dějstvím stop těch bylo více,

čím víc horlil černoch žárlivý;

nebyl černý již, jen šedivý;

jaký div, že trýzní pobledlo mu líce!

Černaly však myšlenky a ďábla

dráždily v něm k pomstě! Srdce ztvrdlo –

zaťal černé pěsti v bílé hrdlo

Desdemoně své, jež vrahu v rukou slábla.

Rdousil ji a svíral jako v kleště

dlouho, vztekle, silou zločinnou,

tiskl tvář svou na hruď nevinnou

slouchaje, zda dýchá ještě – ještě –

Konečně! Již dočkal se té chvíle;

pustil kořist, dokonavší v muce.

Vítězně se vztyčil, zvedl ruce,

a ty dlaně vražedné – měl bílé!

Hry té ozvěna dnes po letech

ve snu vyplula z mé památky.

Dějiště – to nejsou Benátky

spíše zdá se mi, že kousek Čech.

Snilo se mi, že si hovělo

mezi Čechy hojně mouřenínů,

které napudrovat na bělo

nestačila výroba všech mlýnů.

Snažně se ti černí pídili

po nějaké odpomoci jisté;

velemydlárnu si zřídili,

aby měli tvář i ruce čisté.

Ručku ručkou mydlíc neúnavně,

družstvo smývá čerň a pod zem pouští špínu;

za krátko již prosperuje slavně

závod k omývání mouřenínů.