OTEVŘENÁ OKNA

Kdykoli přijdu, jsou okna otevřená.

S očima otevřenýma spí náš starý dům.

Vlaštovčím stínem lže život bílá stěna,

jak úsměv ze sna dávno mrtvým rtům.

Kdykoli přijdu, ta prázdná náruč vítá,

zpuchřelých rámů mává vetchá páž’.

A okny otevřenými stín vlaštovky se kmitá,

starého hnízda zapomenutá stráž.

Za těmi okny dokořán otevřenými

kamenná chodba je s hnízdem vlaštovčím

a pod okny cizí stopy jdou bývalými mými

a z komína stoupá cizího ohně dým.

Nevidím ruky, jež okna ta nezavírá,

nevidím chodce zarůstajících cest.

Spící tvář domu, tak bílá, známá a sirá,

je jako slepec, kterého nemá kdo vést.

Kdykoli přijdu, jsou okna otevřená,

jak staré rány, které se nehojí;

jako by bolest zkameněla jak stěna

a mrtvý byl za ní ještě v svém pokoji.

Kamenná kobko mladosti nepohřbené

s cvrlikajícím štěstím, které odletí,

vy okna otevřená, vy rány nezavřené,

co vysvobodí mé srdce z vašeho zakletí?