OTEVŘENÁ OKNA.

Zlata proud se s modra leje

v stíny lesa, v smaragd luhu,

v proudu vln se v démant tříští,

v rose drobné v smavou duhu.

Všemu touha z duše zírá,

všemu srdce otevírá –

pojď, ty slunce!

V šero města paprsk zlatý

v zakletý jak zámek padá,

v ulic těsnu hradba domů

dlouhé, teskné stíny spřádá.

Však ta okna velká, malá,

jak by náruč rozpínala...

Pojď, ty slunce!

Zdá se ti, že všecka mluví,

tolik touhy v jejich třpytu,

aby na den dlouhý, celý

vyprosila na blankytu

slunce všechněm, co jich tají,

úsměv luhu sotva znají. –

Pojď, ty slunce!

Běda těm, v jichž náruč vroucí

jenom sever hlavu kloní!

Nepropustí ani paprsk

v duše taj, jen stínem cloní!

A jen odlesk chladný, cizí

v ňadru vzdechem teskně mizí...

Kde jsi, slunce?