Otevřené okno.

Po bouřné noci okno otevírám,

co proudí v jizbu, to je čerstvý vzduch

a lesk a svěžest, do dálky kam zírám,

zpěv ptačí, bzukot much a žití ruch.

I ssaju vše to celým, plným dechem

a dojat spínám jak v modlitbě dlaň,

ten život s ňader mých se snoubí echem,

můj čeří vlas a líbá moji skráň.

A já ho cítím, objímám a lokám

tím šťasten, jeho částí že být smím

a reflex jeho snoubit svojim slokám,

jak v sladké Nirvaně pak splynout s ním.

A přemítám, kterak mi bude jednou:

Kdos v pláči okno otevře jak duch;

na ruce spjaté, na skráň smrtí lednou

mně proudem vběhne čerstvý, ranní vzduch.

Však nechvěji se... Jizba má se klene

v dóm kosmu valný, cítím povznešen,

že smrt je pouze okno otevřené

v ten pravý život, v nekonečný den!