OTEVŘENÍ HROBU SVATĚ CECILIE. (IV.)

Král Aistulf kámen po kameni zvedal,

dav Longobardů město drancoval a plenil –

leč nikde, co král v touhách nad poklady cenil;

hrob Cecilie lupič marně hledal.

V snách k úžasu mu Světice se jeví,

ji po bok světlý anděl s palmy ratolestí,

z mlh snu dav chudých k ní si cestu klestí

a líbá v slzách rudé stopy děví.

„Tvá zbojná pěst ni mrtvých mojich údů

se nedotkne, neb v krev se pouze noří

a lidu běd je k žalu jen a trudu!“

Snu hrůzou barbar na loži se zmítá,

jak hvězdný její zrak naň s výtkou hledí v hoři.

– Den nad Římem zas volným k jitru svítá.