OTEVŘENÍ HROBU SVATĚ CECILIE. (V.)

Věk minul potom. Den se zoří Páně

a Paschál i sbor kněží chvály jitřní pěje.

Zpěv nadšený se vzdouvá hymnů na peřeje,

v jich zátopě ctný papež kloní skráně.

Duch ve snu vede k appijské jej bráně.

Kde tmou vchod v katakomby Praetestata zeje,

tam bílá postava se v slunci mlhou chvěje

a závan strun jak zněl by z dálné pláně.

„Kam nyní do tmy krok tě vede, paní?“

„Dům v sutinách, jenž útulkem byl hladu.“

„Jej zbuduji; jen kde, mně pokyň dlaní.“

„Tam zbuduj chrám, kde břečťan jen se vije.“

„Tvých poklad ostatků tam v oltář kladu.“

„Ó Pastýři, jsem chudá Cecilie.“

Sen minul... Nad konfessí Petrovou jas ranní.

Sen klamem není, ni tuch na záhadu.

Dvou sborů chrámem jásá plná harmonie.