OTEVŘENÍ HROBU SVATĚ CECILIE. (VI.)

Je ticho. Oltář odlámán a zbořen.

Viz, v nitru tmavém týří rakev cypřišová,

jež v náručí svém vonném tělo svaté chová.

Žas, ticho. Kde kdo, do modlitby vnořen.

Hruď tlumí dech, ret mlkne u vin strachu.

Lze slastnou váhati zde bázní ku pokleku,

kde náhle budí den sen cudný dlouhých věků

a hříchů vzdech v pel dýchne svatých prachů?

Van křídel tušených, dech ticha šumí:

to anděl chvátá k ochraně jí znovu,

co druhdy hlídal její sny a dumy.

Vstal kardinál a líbá rakev suchou.

Sám chvějnou rukou závoru sňal z kovu

a pokleká, v děk nad svých proseb tuchou.