OTEVŘENÍ HROBU SVATĚ CECILIE. (VII.)

„Ó lilie, kde vane dech tvůj vonný,

sníh bělí ráje luh, krev růží plá mu z niv, –

zde svadlou lodyhou tlí cudné údy ony,

květ Jericha jimž není klam, ni div!

Ó pěvkyně, v nás bolů kvílí stony,

kde s písní oddanou ty v spár šla netvorů.

Jak rád by jásot bouřil varhany a zvony,

žas kdyby nevelel jen němou pokoru!“

Vrou z varhan zvuků prameny a zdroje,

proud kvapí slapy, záplavy se vinou,

vln pádem veletok hřmí ozvěn do příboje.

Bouř zvonů duní ulic nad hlubinou,

den hlaholí, s tmou dávné slaví boje

a hymny dnů v den pod oblaky plynou.