OTEVŘENÍ HROBU SVATĚ CECILIE. (VIII.)

Lze zkoumavě se tknout i stínu těla

Té, jež i pohledům se v nachu studu rděla?

Má dlaň se chví, ač vodou svatou očistěna...

Hle, rakev zelenou je látkou vyložena,

již lodyh spleť a květy rudé protkávají.

Jak cudné údy ty rouch cudných řasy tají

a po nich brokátu mží zlatých vzorků měna!

Jí s hlavy sklonu dlouhý závoj splývá,

k snům hlavu mdlou jak do fial by vesny kladla,

jichž květ ni barva věky nepovadla.

Jen drsné oplecí prach pleti skrývá.

Na pravý bok se mdlobně hroutí tělo,

páž napjata, dlaň k dlani na kolenou,

k dnu rakve v ostychu lne tvář i čelo.

Proč hlava svatá na hruď nachýlena?

Tak o mdlobách tři dny – a bílou plenou

tři pruhy meče stírala Jí žena,

než Pán dal v Edenu jí dvojí vínek věna.

Mně promiň, Svatá, pohledy a slovo nudné –

tak z ruky mé znej v mramoru věk ostatky Tvé cudné.