OTEVŘENÍ HROBU SVATĚ CECILIE. (X.)

Ó sestry, vizte, pustnou smutné sady,

kde stezky, žloutne opadalé listí,

vlá větvemi jen větrů hvizd a svistí –

smích nad odranou zdobou jarní vnady.

Svět nemá květů... Rouch my tkáme květy,

jež na údy ctné Světice tam přilnou:

ta pohrdla myrt mládí zdobou mylnou

a nyní hvězdné otvírá nám světy.

Kmen zahrad našich vonné dřevo dodal,

by dřímala v něm sladce věky příští –

to pevnou dřeň, již marně červ by hlodal.

Co pod stromy tu svatě my kdy snili,

co s rtů nám druhdy písní tady prýští,

kéž sny a písně ty se v rakvi u ní skryly!