OTEVŘENÍ HROBU SVATĚ CECILIE. (XII.)

Skon Světice: Sní bílém na mramoru

a něžné údy tonou v květech zlatohlavu,

skráň cudná v závojů vln lichotných sní splavu.

Mír po bolu, sníh – tváře zhaslých zorů.

Tři paní vážné v soucitu a bolu

krev ran jí kmentem jemným s úctou utírají.

Kde roucha nasáklá jich tklivá péče stají?

Viz urnu zlatou s laurem do okolu.

Stín vzadu tlumený, jak tál by v plochu hluchou.

Jat něhou bolestnou, tam chmurně bdí a střeží

klid Mrtvé přísný anděl, halen v zářném nachu.

Sklon řas mu hrůznou zachvívá se tuchou:

Jen vzhled a vzdech – sklán u nohou Jí leží

a blahem slz mře bez perutí vzmachu...