Otevřený chrám.

Za večerů vždy v jaře, kdy otevřen je chrám,

bezová vůně s travou, s narcisy voní tam...

Zář večera se lije otvorem veřejí

a po kamenné dlažbě jde zlatou šlepějí.

Ruch velkoměstský zhynul a zhynul, znik’ a ztich’,

zvony se odmlčely na starých zvonicích.

Jen látky drahocenné svou vůni vmísily

v tajemná echa zvuků, jež kroky vzkřísily.

A po lavicích černých, jak zlatou síť bys táh’,

až k zpovědnicím ztichlým se tříští slunce prach.

A obrazy ty staré jak oživly by hned,

bez voní-li a slunce jak paprsk na ně slét’.

Světice usmívavé, ty, jež milují lid

a Kristus bolestný tak, – má v tazích tichý klid.

Tu vedle sebe skorem Smrt hledí z černých mar

a Život z křtitelnice, ten velký, božský dar.

A slunce jak v nich stejně paprsky setkává,

– to s Životem Smrt vlídně si ruku podává.