Otka Přemyslova.

Přemysl oráč na poli

dooral poslední líchu,

sed’ na svůj pluh a spřežení

páslo se v poledním tichu.

Skřivánek umlk’ nad polem,

větřík nepohnul travou,

byl slunný den a mnohý sen

spěl v tichu oráči hlavou.

Na světlou kněžnu vzpomínal

na zlatém Vyšehradě,

na Libušu, jak vídal ji

pod lipou sedávat v radě.

Na její úsměv vzpomínal

v té mužů směsici valné,

na její oči, hvězdy dvě

tak skvoucí, dálné a dálné! –

Na muže kruté, divoké

a jejich surové hněvy,

jak bouřili se, nechtěli,

by vládla ruka jim děvy.

A ona, světlá věštkyně,

když vládce chtěli mít všude,

jim řekla: „Muže zvolím si.“

– Kdo asi knížetem bude?

I hleděl jako v mrákotě

na zašlý, zašlý sen mnohý,

v tom oči vznes’, neb dálný les

táhlými zazvučel rohy.

A modrou lesa ovrubou

mnohé se zaleskly zbroje,

a duní zem a jezdců tém

ze tmavé vyjíždí chvoje.

A kopyt hluk a rohů zvuk

hlaholí blíže a blíže:

„Od Libuše, od Libuše

ti pozdrav nesem, náš kníže!

Co stojíš tu tak bez hnutí,

jaká tě vidina mámí?

na stolec, na stolec knížecí

pojedeš, Přemysle, s námi!“

A on tu stál a otku vzal,

a hluboko vrazil ji v půdu

a děl: „Až hůl ta rozkvete,

pak teprv knížetem budu.“

A kmetové a vladyci

na sebe hleděli němě,

a dí: „To nikdy knížete

česká se nedočká země.“

A Přemysl se usmál jen

a na hůl hleděl jak v snění,

a jaký div! – hůl, suchá dřív,

v zelenou haluz se mění.

A od kořene vyrůstá

jí haluz druhá a třetí,

a list a květ a zralý hned

plod vidět na každé sněti.

A kmeti stojí v úžasu:

„Teď vzhůru, Přemysle, s námi,

už vidíš sám, že knížetem

chtějí tě bozi mít sami.“

A bledý stál tu Přemysl,

jak když se něčeho hrozí,

a řekl jen: „Hle, znamení

nové dávají bozi.

Dnes na stolec nás povznáší

a zítra záhubu strojí,

vizte, co bozi věští dnes

té zemi haluzí trojí.“

A lístek svad’ a lístek spad’,

a uschlá haluz se chýlí,

a lístek svad’ a lístek spad’

a druhá uschla v té chvíli.

Však haluz první zůstala

a list a plody ji šatí

a zpod ní skřivan vyletěl

a slunce záře ji zlatí.

V líc Přemyslovu odleskem

ta záře slunečná padla.

„Co značí,“ kmeti tážou se,

„haluze, čerstvá i svadlá?“

„Rod Přemyslovců knížecí

znamená prut jeden holý,

jak hluchý klas, jenž měl svůj čas

a zrna nenechal v poli.

A haluz druhá, to jste vy,

vladyci, lechové, kmeti,

již zapomenou jedenkrát,

že této země jsou děti.

Rod Přemyslův, jak žlutý list,

hnán větrem v podzimku, zmizí,

a vaše děti samochtíc

šíj skloní pode jho cizí.

Však dřív, než byl jsem knížetem,

byl země oráč jsem prostý;

hle, první prut, jak vyhání

vždy nové letorosty!

Na nebi dokud neshasne

to slunce zářící všude,

ta štěpná haluz oráčův

na věky růsti tu bude.

Na věky tady bude kvést

v té země žalu i štěstí;

můj zajde kmen, váš přejde den,

a ona plod bude nésti.“

A Přemyslu jak spadla by

teď s prsou osudu tíže –

a čelo zved’ a na kůň sed’,

od hlavy do paty kníže!

Na Vyšehrad, na Vyšehrad

pro úsměv Libušin sladký

teď kníže jel. – Než zajížděl,

se ještě ohlednul zpátky.