Otokar. Zpěv čtvrtý.

Kasan s tovaryši prchl, a vida

Ztrátu národu a slabost vlády,

Rozžal myšlénku, že šťastně zbyda

Z knížat, zvrátiv klesajícý řády

Vystaví sy trůn, a oslavenec

K čelu připiav nádhernosti věnec,

Ztvrdiv žežlo mocnosti své tíží

Duchy nepovolné k nohoum sníží.

„K činům,“ zvolal, „mdláli žena v těsnu

Vybujněla k hrdinství, a slovem

Nádherníky roznítila ve snu

Rozkošného života, že vojny lovem

Zmužili se; jáli kníže klesnu

V hanbi touň, a choulostivec krovem

Malatnosti skryji živobytí,

Vojnyli se vzteká hromobití?“

Praviv chvátá s svými do Valdova,

S Budislavem hotoví se k boji,

Jako med kněz chytrý mluvě slova

Vyluzuje rozkošníky k zbroji,

Táhne ve průvodě do Topova

K Bohů sýdlu, k budoucnosti zdroji;

Za ním s dychtivostí zástup valný,

Aby vlasti vzhled se zjasnil kalný.

Tady strmí svatý háj, a stínem

Věčným ukovává vládu nocy;

Bohové zde blažíce se vínem

Perunu se koří hromů otcy,

Jen kněz hlava divošerým klínem

Smí se blížit k trůnu jasné mocy,

Ve svatyni nebenosných stromů

Hoří vyhně zdrcujícých hromů.

U plápolů nehasnoucých sedě

Perun vysýlává na svět tresty,

Hlad, mor střílejícým okem hledě

Potřásává zlekanými městy,

Pro pobožné z jedů medy cedě

Dláždí způrcům nehodami cesty,

V ouzkuli se národ k němu vine,

Pomoc deští, jak jen okem kyne.

Tam kněz. S strachem zástup očekává,

Jaký osud Perun bude hřmíti?

Zuří mrak, a vicher prosekává

Stromy začínaje hájem zlíti.

Tu se každá duše ulekává,

Máli národ opuštěný mříti?

Dech se neozývá, hrůza vládne,

Jiskry naděje ach! v těsnu žádné.

Mračno blýská; z háje nevycházý

Vyvolenec Boží s novinami,

Na ohnivém nebi smrt se sázý

Na hrom s zuřivosti rodinami,

Perun oko mrače zkázu házý

Na svět temnoucými pustinami,

Mstícým bleskem zavržence slepí,

Zboří slávy hrad a národ ztřepí.

Tak lid naříkaje v bouři divé

Lekem padá, hromli zahřmí děsný.

Mrtvo vůkol, když dech mraky syvé

Proháněje vítěz v ouval lesný

Odkrývaje sluncy tváři živé

Ze srdcý strach vypuzuje těsný;

Nebe usmívá se na svět skřehlý,

Z háje vycházý kněz v klamu zběhlý.

„Perun oznámil svou Prusům vůli,“

K nedočkavým duším temně praví,

„Jak hrom věčné skály svalil v důly,

Vítěze tak zdrtiv bíd vás zbaví!

Byť y utrýzněným kněžím kůly

V srdce zaráželi kati draví,

Světové se jako vicher hnali,

Ctnost a čest a lásku roztrhali;

Perun dechne, mraky hanebností

Neslýchaných prchnou před vítězem;

Protáhněte mořem ukrutností

K chrámu pokojnosti se svým knězem,

V shonu nevídaných šeredností

Zatřesete násylnosti jezem,

V zátočině hrůz hrad vlasti naší

Perun bíd a vzteku vichry zplaší.

Jako slunce na obloze svítí

Vysýlajíc v skřehlost zdraví plamen;

Tak vás Perun na cyzynce zlítí,

Zbystří duchy, ztvrdí sýlu ramen,

Štěstí na perutech slávy znítí

Vlastence, a blaženosti pramen

Proudem rozlije se na krajiny,

Zbožní velkodušné vlasti syny.

Na čas neštěstí vás švihne prutem

Zoufalosti, hodí v bídy touně,

Mladost zkvetajícý v boji krutém

Klesne, vítěz v blyštícým se rouně

Vynášeje k nebi v duchu zdutém,

Šlechetníky odiv v chlapství houně

Na Bohy a na horlícý kněze

Střeliv, v propast neřesti se sveze.

Tak Bůh mluví; slyšte rozkaz jeho:

Dokud krůpěj krve v žilách teče,

Duch vás Páně sýlí, skočíc z mdlého

Pohovení uchopte se meče,

Nelítujíc nepřítele zlého

Klaďte mocy vypínavé leče,

Bíte jak hrom pomatence jaté,

Bídy splaťte v míře vrchovaté.

V nejlítějším boji zřídím kroky

Bohům posvěcených bojovníků,

V čelo postavím se, vrazým v boky,

Vběhnu na zad leklých protivníků;

Jak s hor rozdrážděné vody stoky

Strhnuv hlavy hrdých násylníků

Zplaním cesty zdárným vlasti synům.

Perun s námi, boj hřmí, bratří k činům.“

Řekl, a syrné žehnal odvážence.

Kasan vstoupiv v požehnaných čelo,

„Zmůžem,“ pravil, „Bohů zavržence,

Byť vojsk hrůza s Čechy na boj jelo.

Vidíteli v háji svatém věnce?

Slyšíteli, jak v něm mocně hřmělo?

Toť hlas Boží! štěstí k nám se fatí,

Já vás vedu, můj duch Čechy zhatí.“

Zástup vybouřený jedy pění,

Vida divy, k divům novým živne,

Přisahaje v prvním okouzlení

Pomstu na cyzynce syvne,

V nedočkavém ptá se rozvětření:

„Proč kněz s vůdcem u svatyně cyvne?

Vzhůru! zbíme Čechy na planině,

By se vítěz nevdral do svatyně.“

Jak se v podzym ptactva zbory množí

Mířícýho na dalekou cestu,

Mravenců se pracujícých složí

Hemejždění v zprachnivělém klestu,

Neb se rojí ku slavnosti Boží

Pobožnícy k hrdnoucýmu městu;

Tak y řady sršíc z očí hněvy

Táhnou na boj s vítěznými zpěvy.

Opatrný Budislav teď řídí běhy

Vojny zbrklé jak duch vševědoucý,

Valným lidem osazuje břehy

Řek a hlavy skal se k nebi pnoucý,

Pále vsy jde hladu na přístěhy,

Mate kroutinami Čechy jdoucý,

Z lesa vyjíždí, a prchá v pouště,

Z hradu střílí, vyskytá se z houště.

Kasana co dítě vodě, pána

Slavě kněžím vládu v zemi pevní,

Nenadálá zahubení rána

Svobodníků matných duchy dřevní,

Jasná budoucnosti květné brána

Božství sýlu v odvážency krevní,

V zmatku veškerenstva, v štěstí lůně

Uvěční kněz žežlo na svém trůně.

Kasan na hrad, střed své mocy, sváží

Poklady a krmy z všeho kraje,

Tady sýlu urozenstva sráží

Květy pocty mládkům rozsývaje,

S strmícých skal osud světa váží

Nepřátely v duchu potíraje,

Král se kosý v slávě zbožňujícý

S knězy lid co červy snižujícý.

Čechy v pospíchání prudká sýla

Rychlých bojovníků zaražuje.

Odkud vypuknouc syl hojná žíla

Smrti kořist pluky vyvažuje?

Čerstvou slávu čerstvá zplodí díla,

V bojli s námi Prus se odvažuje!

Mluví Čech a zbraně k boji chystá,

Nehod nelekáť se duše čistá.

K podnikání muže rozpaluje

Příchod dobrodruhů nevypravných.

Vitkov s rodinou se připojuje

K tovaryšstvu šlechetníků mravných,

Jasnost cti a ctnosti vytvařuje

Hlásá činy bojovníků slavných,

Sýlu k velikému vykonání

Na vzdor stáří mdlého v ráznost shání.

Dcera Lidmila co hvězda k boku

Přiráží se rozmilému otcy,

Záviš poupě ve mladistvém kroku

Rozvinuje prudkost Božské mocy,

Kouzlí duchy v medozvučném toku

Mocných zpěvů v utěšené nocy,

Panna krásy květ, syn výraz ducha

Spíná srdce běh a bystrost ucha.

Z cyzyn kněží kvapí s žižnivostí,

Aby vkořenili v Prusých víru,

Z lůna pospíchají rozkošností

Páni marní k blaženému smíru,

Zavlčení stálou urputností

Rváči nalívají v oheň sýru.

Míní zvěčnit v Prusých nepokoje,

Vyslat na pohany dráčů roje.

Dobrodruhy vítá král, moc šíří

Svého panování myslí pevnou,

Neskrocené protivníky míří

Tuhým rozkazem y řečí levnou,

Horlivostli cyzých kněží víří,

Poutá proudy odvážností zjevnou,

Mocný duch a trůn a jasná sláva

Tvrdí nedotklivá vlády práva.

K oslavení zrostajícých druhů

Hry a zpěvy živnou po táboře,

Cyzyncy se s chvátavostí z kruhů

Vytrhujíc hanebného hoře,

Nedbajíce zoufalosti pruhů

Uvrhují v her a plesů moře;

Král jen vyšetřuje bez průtahu

Hory doly hotově se k tahu.

Nový boj se v okolnosti tváří,

Prušan po vršinách staví pluky,

S hor y dol se hemží s denní září

Lidstvo, rozvětřujíc lesem hluky,

V zad se míhá jízda, již v bok letí,

V nocy dráždí, ve dne Bohům světí

Kořisti y jistí světu všemu,

Že se blíží konec boji zlému.

Král mdlé protivníky kojí mylnou

Nadějí, a kořisti jim přeje,

Vysýlaje v půtku řadu sylnou

Rychle, jako švižný vicher věje,

Outěk káže, s obratností pilnou

Voják z boje do tábora spěje,

Vábí k hradbám chtivé kořistníky,

Vztýčí se, a stírá korábníky.

Rvači žehrajícý nechtíc kázně

Jako koně neskrocení snesti,

Krále rozvážného viní z bázně,

Různice se odvažují plesti,

Prusům vymejšlejíc smrti lázně

Začínají v horách boje vesti,

V svévolnosti do oukladů lezou,

Y se knězem v zhouby touně svezou.

Vitkov míně otevříti půtky

Na královo svolení v boj jede,

Dokazuje šlechetnými skutky,

Že ho sláva do věčnosti vede,

Dcera kryjíc zoufalosti smutky,

Jasníc usmíváním tváři bledé,

Nespouští se otce tvrdnoucýho

V stoku bojování živnoucýho.

Stařec v roznícení boje mladne,

Růžový věk před oči sy stavě,

Duch se výší, srdce vře již chladné,

Rámě zocelené stírá dravě

Nepřátely plaché na outěku,

Zapomenuv v plamenitém vzteku

Na své děti s obrujícým krokem

Protírá se do pohanů bokem.

Kasan z oužlabin se jak chrt žene

Na mládence, na milostnou pannu,

Zdrtiv stráže v hoře zdivočené

Skrývá kořist v nejtemnější stranu,

Pádem kvapným duše ustrašené

Volajíce k Bohu za ochranu

Vidí rozhorlených starců hněvy,

Slyší nestydatých mládků zpěvy.

S úsměchem se dívá Kasan vilný

Na rozkvetajícý krásu v želu;

Veta po svobodě! neomylný

Nevinnosti pád a chlapství tělu

Rozkošnému strojí vítěz sylný,

Připínaje milostence k čelu

Věnec s posmíváním pootvírá

Kruhy pout a nohy jatým svírá.

V plesu jak hrom ztřepujícý stíhá

Mladota zbor kořistníků smělých,

Jako v povodni se sýla zbíhá

Vyvalujíc stržeň domů celých,

V proudivé se řece zkáza míhá

Ostrovů a chalup osamělých;

Tak ráz přetrhl vítězovu radost,

Zplašiv dráče vysvobodil mladost.

Bože! jaké cyty vynikají

Zplameněné v srdcých milovaných!

„Milý můj! má milá!“ zajikají

Hlasové se proudů zkřižovaných.

„Ach! můj otče!“ děti nařikají,

Pluk tě zajal Prusů zrojovaných;

S ouzkostí co do tmy dcera zhlíží,

Když jí strach a radost duši tíží.

Rozmilému klesá do náručí;

„Díky za můj život, za svobodu!“

Jako z nebe hlásek jemně zvučí,

„Slávo má a hrade mého rodu!

Ach! kde otec? Snad ho divoch mučí?“

Ouzkost usmrcuje radost v plodu,

Jak blesk nedbajecý na své kruhy

Letí splatit svaté lásky dluhy.

Prudký Vitkov na spanilé děti

V běhu vítězství se rozpomíná,

Spatřiv do hor Prusy zacházeti

Křičí: „Pohan nevinnosti spíná!“

Nemoha se zlostí udržeti

Větří, chasa věrná ouzkem sýná,

Jakby měla uprchnouti z světa,

Kroky stíhá horlícýho kmeta.

Vitkov s společníky v zad se vracý,

Násylníky rozplašuje mžikem,

K dětem náhlí; Prušané co dracy

Na hrdinu dotírají s křikem,

Nebezpečenství a strach co mracy

Krupobití maříc za jazykem

Slova, dusýc cyt, a mrtvíc sýlu

Otvírají zoufalosti žílu.

Nikdež duše živé; otec syrý

Uleknutím mdlí a společnícy

Hřmějí, až kraj rozlíhá se širý,

V rozvzteklení jako pekelnícy

Do Prušanů meče zarážejíc,

Životů sy nectných nevážejíc,

Volí na bojišti mužně sjíti,

Čest a pána svého rázně mstíti.

Prušané se množí; sýla mladá

Jako růže z jara rozvětřením

Náhlým do záhuby jisté padá.

Vitkov prohlížeje zahubením

Milých bratří, křísý jiskry mocy.

Jako slunce z dravých mraků nocy

Pozdvihuje hlavy, mrtvým světem

Hlásá vítězství své jasným letem;

Tak y Vitkov hledě na oděnce,

Připínaje zrádné k boku štěstí,

Vydobývá krásýcýho věnce;

Vítězství zas mylné na rozcestí

Ku věčnosti líbá podrobence,

V srdce Čechů Prusům cestu klestí;

Když smrt s otroctvím se k zbitým strojí,

Jako anděl Mladota tu stojí.

Pluk se roztrhl Pruský. S hanbou patří

Vitkov na své zkrvácené zbraně,

Na zemdlené poraněné bratří,

S užasnutím zhlíží k milé panně,

Vidí krásu spiatou, v necti syna:

„Ó má Bože! svrchovaná vina

Svrhla v propast hanby děti blahé!“

Rce a padá k nohoum dcery drahé.

Zaražení trhá smutným zborem,

Syn a dcera zklesnou k ploditeli.

„Toli,“ dí Dejm, „podiv slávy s dvorem

Stkvělým, s pochlebnými slaviteli?

Slávo ošemetná! staň se vzorem

Vrtkavosti země plazyteli!

Štěstí prchá, svědomíli klesne,

K duši tvrdé vtělí sny se děsné.“

Vitkov okřívá, a slzy rosý,

K znectěnýmli dětem kloní hlavu.

Vzdychá prach a pomoc s nebe prosý,

Zří lid, budí hrdost svého stavu,

Zkynuv k mocy hrdina se kosý,

Protrhuje z vášnivosti davu,

Do tábora míře děti bledé

Jako chlapy zpoutované vede.

„Pomstu Čechové! kdos outlé ctitel

Nevinnosti, na mé dítě vzhlédni!

Ctilis syn a vlasti oslavitel,

Zkameň srdce, nectí muži zbledni!

Krása v poutech můj rod, ach! já mstitel

Chabnu v shonu bíd, ó srdce zledni!

Zocel ruko! duchu zmocni k činům!

Pomsto přivtěl otce k slávy synům.

Dcero tebe světím v obět drahou

Cti a vlasti! Z hanby své zbuď sýmě

Šlechetnosti! Hledě na tě snahou

Neskrocenou v násylnosti dýmě

Tři se muži s odvážností blahou

Třepě otroctví a necti břímě

K chrámu věčnosti, a v slávy lůně

Vítěz stkvi se na krásyvém trůně.“

Praviv zbledl a horlivostí ztrnul.

Panstva květ co k otcy laskavému

S vytržením k mstiteli se hrnul.

Obnaživ meč, pánu znectěnému

Pomstu slíbiv na krvavém poli,

Až se otřásaly hory doly,

Pouta mrzká rozpial milostence,

Ducha mužnosti vlil do mládence.

Kynul král, a zpěvec vítěznými

Zvuky zbrojil ducha tvořícýho.

Provedl vězeními železnými

Bojovníka pomstou hořícýho,

Srdce tklivé hlasy líbeznými

Prohnal milovníka horlícýho;

Chlapství bič a hanebnosti jedy

Rozšlehaly v plamen duše ledy.

„Proč se ženeš bojovníku švarný!

S nezhrozenou myslí v mstivé meče?

Zříšli, jak vztek roztýkaje varný

V smrti moře život květný vleče?

Násylností duch se spíná parný,

Božský plamen v žilách plných teče,

Lvy a draky, jedem, ohněm, vodou

Kvapí zoufajícý nad nehodou.

Milostenka nad svět dražší klesá

V otroctví a šerednosti kovy,

Pohlížeje na nevinu plésá

Vilný divoch, syrotky a vdovy

Obíraje srdnatosti česá

Ovoce, a hanlivými slovy

Przně ctnost, a rozjeduje muky

Trýzní ocelem je nectné ruky.

Krásy ctitel pouta člověčenství

Trhá spatřiv katany a hroby,

Odváženec skočiv v násylenství

Výhni chvátá k milým do poroby,

Hrdinu lva sýlí náboženství,

Zplameňují neslýchané zloby,

Zdrtiv dráče k nevinnosti vcházý,

Krásu na trůn ozbožnění sázý.

Komu srdce vlídné tluče v těle,

Koho líbá ctnost a šlechtí, slávy

Věncem pocti bídných prostitele,

Lásko vzdej mu s milostnosti právy

S vnadnou ochotností srdce celé!

Zpěvcy! jsouli vaše duše zdrávy,

Zbožňujícým duchem zazpívejte,

Muže do věčnosti zasýlejte!

Otče slavný! protrhni se ze sna,

Jak Bůh patře na rozkošné dítě,

Strhni zkřižovanou lásku z těsna,

Slunce vznešenosti věkům svítě

Zobři, než duch do zoufání klesna

Hadů body ve svědomí cýtě

V nehod vlnobití sýlu ztopí,

Neštěstí se tvého rodu chopí!

Zmužilost a krása vzory lásky

Obrové a květy cytů jemných

K srdcy tvému andělskými hlásky

Dorážejí z bytů bídy temných,

Tybys ctnosti koruno! snad vrásky

Zoral čelo, štěstí na ničemných

Zakládaje pěnách blaha domy

Roztřepoval vzdorování hromy?

Slyš a strň! co anděl k soudu budu

Zvuky pravdivými v srdce hřmíti,

Otce nešťastného sprostím trudu,

V srdce lásky počnu balšam líti,

Vtělím v věčnost, co již od osudu

Právem svatým má se v světě sjíti,

Zohním lásku pro vlast, že co skály

Muži šťastní vzdají život králi.

Mladota a Ludmila co květy

Krásy, cti a nevinnosti svaté

K chrámu blaženosti spějíc lety

Lásky šlechetnostmi k divům zňaté

Pohrdali šálícými světy,

Bleskem rodu, rozkošnosti zlaté,

Sebou šťastní z prachu motaniny

Zabíhali v nebes plameniny.

Duchem živi jsouce v lásky trůně

Ozbožněli míříc do věčnosti,

Pocýtili blaženosti vůně,

Zažívali nebes spanilosti,

V pokoje a krás a ctnosti lůně

Prospívali denně v šlechetnosti,

Podiv krásy, rozkoš dcer a synů

Vytvořili lidi z divočinů.

Láska zkřidlila co velkodušná

Bohyně moc srdce plamenného,

Pro milenku protivenství krušná,

Pro vlast v spolku krále vítězného

Nešetřícý nehod duše slušná

V rozvíjení štěstí příznivého

Roztřepila rázem jako moly

V dílně han a neslavícým poli.

Štěstí vyjasnilo tváři temné

Na miláčky světem nezrušené,

Cyty rozvinulo v srdcých jemné

Po slavnosti mírem posvěcené.

V bitvě Čechům tichým nepříjemné

Záviš v řady vrazyv zdivočené

Hynul; Mladota co anděl pravý

Mládka zastav rozplašil lid dravý.

Vitkov otec po skončeném boji

Objal strážce Mladotu co syna,

V blahosti co v nevypráhlém zdroji

Hrdinství a lásky milek plyna

Žížnil jak mdlý občan po pokoji,

Aby milostenku k prsům vina

Vyznal hrdě před veškerým světem,

Že se blaží cti a krásy květem.

V růžonesném máji v stínu stromů

Prokvetaných milency se sešli,

Neděsýc se ukrutenství hromů,

V spolek láskou uvěčněný vešli.

„Ty jsy vysvobodil bratra z lomů

Chlapství, přijmi obět volnou, chcešli

Pěnou krásy plané za vděk vzýti,

Strážcem nevinnosti křehké býti!“

Vroucně řekla Lidmila co krásy

Bohyně, a milka k srdcy piala,

Rozkoše a spanilosti řásy

Láskou zplameněnou v Božství zňala;

Mladota co nebes zbitý střelou

Bez paměti hledě na zardělou

Milostnicy klesnuv na kolena:

„Bože! hvězda slečen,“ vzdychl, „má žena.“

K němu klekla Lidmila, a Bohu

Pozdvihujíc ruky vyřkla sliby:

„Tvá jsem; nejsvětějším právem mohu

Napraviti otce svého chyby.

Tvá jsem; slyš mne Bože! pevně zmohu

Odpor, nedbajecy na vejhyby

Lakoty a pejchy zhrdnu zlatem,

Zhrdnu trůnem pro tě v spolku svatém.“

Lásku uvěčnili ctnosti milcy.

Hromem závisti a slávy hrdé

Rozhlašujíc krásu pošetilcy

Ozbrojili v tichu duše tvrdé.

Knížata se do Čech vyrojili,

Aby krásou srdce opojili,

Skládajíce trůn a zlato slečně

Přijímali obět lásky vděčně.

Kníže Bedřich rozhrnoval lesky

Rodu, cti, a klenotů y trůnu,

Lid se slepil, slečny slávy blesky,

Záře krásy milostnosti lůnu

Nevytrhly, ani hněvu třesky

Nekovaly k nádhernosti trůnu,

Srdce outlé, cytlivé a stálé

Vyvolilo šlechetnosti krále.

Otec vida odpor, dceři kázal.

Moc a bouře lásky nevytvoří;

Ji slib nejsvětější k milku vázal,

Ať lid marný povrchnosti dvoří,

Jasnéholi oka neukázal

Světa Bůh, se v prachu otrok koří,

Marností a pěnou zhrdá dcera,

„Buď smrt otče! nebo do kláštera.“

Znaje otec dcery krásné pevnost,

Nedorážel na ni pohrůžkami;

Oko hasnoucý a řeči levnost

S všemi líchotnosti lahodami,

Truchlivého ducha strašná zjevnost,

Vzdechy s zoufalosti nehodami,

Proháněly dceři duši tklivou

Jako slovo Boží střelou živou.

Otec zemře; dceru jednu ztratil,

Mámli za srdečné milování,

Že věk vnadný rozkošemi zlatil,

Hřmíti na milého sužování?

Ach již rozum Boženou se zhatil,

Kmeta zbilo na ni spomínání;

Dítě nevděčné! meč v otce ryješ,

Blaženostili sy věnec viješ.

Staň se! klesnu v hrob; však duše švarná

Nevěrou mou zhasne. Ach! co pravím?

Nevěrali otce ctíti? Marná

Dívko proč dlíš? Jako Boha slavím

Ploditele; k milému se varná

Tělí duše; života se zbavím,

Slzuli jen rozmilého zočím;

Bože pomoz! v hrůz se víru točím.

Bojovnice sličná v vášní zmatku

Potratila slov, a ohněm mdlela;

Kýžby k srdcy tiskla drahou matku,

By jí cestu k štěstí otevřela,

Ráda v poušťby z rozkošného statku,

Ráda na blahosti zanevřela,

Kdyby lásku pojíc s láskou k otcy

Z pout se strhla zmatenosti nocy.

Milka vidí; hrdinova živost

Mře, jak hřmícý na nebesých mraky

Stahuje se v tváři zoufalivost,

Láska neskrocená vášně draky

Budíc rozpaluje dravou mstivost,

Rozvětřuje zdivočené zraky,

Vlasti hrad a rozkoš ctného rodu

Zhyne v nesmrtedlných činů plodu,

S ním y zhasne hvězda blaženosti.

Ach! jak duše věrné tvořívaly

Štěstí chrámy v květné budoucnosti,

Sladkým pokynutím bořívaly

Tvrze zármutku a nevděčnosti,

Bohu, vlasti, cti se kořívaly,

Štěstí lesky jako stkvělé pěny

Zmizý očím zoufajícý ženy.

Máli blahost zmařit? v nepaměti

Moře svrhnout vlasti výborníka?

Či co neviny a lásky děti

Skálu pověr třít, a milovníka

Milovnice šťastná uváděti

K trůnu slávy, věncem šlechetníka

Korunovat lásky, pokoj drtit

Domácý, a otce štěstím smrtit?

Trhla sebou; v boje rozhodnutí

Rozmilého k srdcy přivinula;

Otec chřadne, čest a ustrnutí

Káže čin! dceř v slzy rozplynula,

S Bohem milý! Lásky roztrhnutí

Velí povinnost; bych zahynula,

Neopustím otce, slib ti zdržím,

S Bohem milý! věrností smrt tržím.

Odletěla k otcy. Tys můj milý!

Pro tě blaženost y život sázým,

Z tvého náručí mne zdivočilý

Nevyloudí ženich, s tebou vcházým

V svaté lásky chrám, a na spanilý

Povinnosti pohled patříc k hrázým

Moudrosti y rozkaz Boží kladu,

Vznešeného otce čest a radu.

Otec zobřil vznešeností dcery

Milostné. „Ha! kdo mi v světě rovný?“

Řekl; jak stín se hrůzy nedůvěry

Potratily. Duch se štěstí skrovný

Zmocnil, pokoj rozlil na hrad světlo,

Mrak prchl smutku, radování kvetlo,

Otec ozbožněný láskou věnce

Připial k čelu jasné milostence.

Mladota co divoch zaběhl v lesy,

Hnal se k skalám, kvapil k líté vodě,

Maje skočit v řeku, slyší: „Kde jsy

Vyvolenče Boží?“ hlas; „ach po svobodě

Milých veta! Mřete vlasti plesy!

Sláva vaše hanebnosti plodě

Umírá!“ Tuť Mladota v les zhlíží,

Poustenník co Boží muž se blíží.

„Synu! co tě k zoufalosti pudí?“

„Láska otče! Teď se Bohu světím,

V poušti umru.“ „Slyšíšli? vlast k činům budí,

Káže Bůh.“ „Ach otče! k činům letím.“

„Svěť se vlasti synu! svěť y Bohu.“

„Letím v boj, snad plamen lásky zmohu,

Zýskám slávy věnec; požehnání

Otče! synu mdlému k bojování.“

Přijav požehnání na boj s slavným

Králem vyjev divy konal v boji.

Duchem odvážnosti nevýpravným

K chrámu slávy v vzdorování roji

Dral se vítěz. Tybys mužem mravným

Pro stín pověr povrh otče! k zdroji

Blaženosti zamezoval cestu,

Když y život vsadil pro nevěstu?“

Přestal. Plamenný cyt rozžal duše,

K otcy klekl syn. „Spravedlivost otče!

Ach! smrt střely vypouštěla z kuše,

Chlapství bič se nad hlavami toče

Trýznil slávy květy. Tybys ruše

Vděčnosti hrad, ctnosti štíty, zoče

Mroucý děti hrdostí se spínal,

Zatvrzelec lásky plody stínal?

S hrdinstvím spoj otče! krásy vnady!“

Řekl, a mocná synu zněla chvála.

„Mladoto vol poklady a hrady,

Dcera krásy výlev k trůnu zrála,

Přijmi přátelství mé za náhrady!“

Vitkov pronesl tvrdý jako skála.

Panstvo uražené vzteky ježí,

Když čest tupí, hrdost planou věží.

„Cyzyncy by kvetla růže naše,

Šlechetnosti hvězda mřela hanou?

Hrdosti a pověr mraky plaše

Oblaž milovníka otče! pannou!“

Vyřklo panstvo. Vitkov srdce kaše,

Mračí oko, s dcerou míjí stranou.

„Synu můj!“ král k Mladotovi praví,

Panstvo krále pochvalami slaví.

Kníže Bedřich vcházý do tábora,

Mysle lásky zýskat hrdinstvími;

„Byť se nebes dotýkala hora,

Řeky spříznily se s pekelnými

Ohni,“ mluví u jasného dvora,

„Okřidliv se s muži železnými

Letím, bředu varem, ďábly zmohu,

Nemožnosti spiav y zpřím se Bohu.“

„Božských činů věnec lásky růže.“

„Dokaž,“ dí král, „šlechetnými skutky,

Že tvé rámě lvy a obry zmůže,

Již se otvírají valné půtky,

Prusy štítů ocelují kůže,

Zjedujíce šipky plodí smutky,

Hrady nebesý, a deští střely,

Jakby mraky krupovité hřměly.“

„Byť svět spikl se, rozvalilo nebe,

Nehrozým se pekel plameniny,

Kráso světa! hvězdo lásky tebe

Vydobudu nadlidskými činy,

V hanby zátočiny skliďte sebe

Plode prachu s bojácnými syny!

Slovo dímli, hřmím, a hnuli okem,

Spáliv svět, tru v chrám se slávy skokem.“

Praviv hrdě míří na Vitkova.

„Na boj! k Božství světily mne lásky.

V mžik lid zbivše vtrhnem do Valdova,

Na trůn uvěční se štěstí klásky;

K činům pane! K čemu planá slova?

Vítěze zve andělskými hlásky

Nevěsta co Bohyně v boj svatý,

Odkrývajíc slávy věnec zlatý.“

Bedřich vytrhl, s ním y Vitkov vřelý,

Dcery hlídá syn, a pozdaleku

Mladota se chystá k boji smělý.

Kníže rozpušťuje uzdu vzteku,

Vitkov bystrý v duchu vryl se celý

V sladké naděje, že na outěku

Prušan sejde. Král bdí opatrný,

Jak se zmůže Kasan nešetrný.