Otokar. Zpěv pátý.

Kasan rozvětřuje zprávy chlubné

Po všech zemích o vítězství slavném.

„Kynu, král a štěstí Čechům hubne,“

Hlásá v vychloubání nevypravném,

„Můj duch svobodníky zmaří hrdé,

Zpoutá obratností kněží tvrdé,

Uvěční trůn s slávou pracý lehkou,

Ruše zlatem mysli lidu křehkou.“

Praviv volí hýbné milostníky,

Z hradu vypuzuje kněží smělé.

Darmo příčí proudu s odvážníky

Hrozýcými Budislav se v čele,

Zýskav Kasan prchlé bojovníky

Bez ourazu hlava v pevném těle

Hromy zuřivosti na ně střílí,

Třepí plachou moc, a trůn svůj sýlí.

Nevšímaje sobě potupení,

Orel k budoucnosti syvé hledě,

Kněz s blíží k pánu v pokoření,

Jako žena pro vlast slzy cedě

Vzdychá: „Ach! zřím vlasti zahubení,

Cyzý na krásyvém trůnu sedě

Rozdávaje výborníkům věnce

V pouta vrhá naše podrobence.“

„Do svatyně vstup, a řiď své Bohy!“

Zuří Kasan, „můj duch neustupný

Ztrojí mstu, a zjediv srdce, nohy

Zkřídlí k činům Božským. Byť y zpupný

Král až k nebi vršil zbitých stohy,

Zástup za zástupem deštil lupný,

Vyrvu z hanby pout vlast, zbožním vládu

Mocy sloup a slunce ctného řádu.“

Řekl a Budislav se vychytralý

Podrobuje slovu mohútnému.

Poznav, že se hromobití svalí

Vojny k poručníku nádhernému,

Bída pramen blaženosti zkalí

Šlechetníkům a y lidu mdlému,

Do svatyně opatrně vcházý,

K trůnu Boha hřmícýho se sázý.

Volá, až se třesouc hory leklé

Opětují vzdorujícý hřmoty:

„Připrav Hřimateli! zrádcy v pekle

Nejtemnějším svrchované sloty,

Že lid dobrý jako zlý duch vztekle

Zbaviv cti a práv, vhnal do roboty,

Zhasyv pravoty a lásky plamen

Zničil bystrost myslí, mocnost ramen.“

Náhle klesl jak mrtvý u oltáře,

Nedychaje Božstvím spíjel ducha;

Z sna se strhnuv vykřikl: „S nebes záře

Jasní budoucnost, ač neposlucha

Svatých rozkazů k nám zůve žháře.

Hoří háj, a pražícýho sucha

Syrnost živí ohňů zhoubné tahy,

Pomsta rozjeduje na nás vrahy.

Čech k nám vcházý; s svým se knězem spojte,

Vlasti skálo! Bohů požehnancy!

Smrt a hanbu na cyzynce rojte

Hrdinství a slávy vychovancy!

Vítězstvím a blahostí se kojte

V shonu nehod šťastní zachovancy!

Bůh vás řídí, Bůh tře nepřátely

Posývaje svůj háj zbitých těly.“

Praviv klekl, a pravice své k nebi

Pozdvihuje přísahou se vázal,

Lid s ním; vstal a pozoroval, kdeby

Šetrnosti nepřítel mu kázal.

Coby ke cti Bohům za potřebí,

K zkáze Čechů? v svatyni se tázal;

Vyšed s jasnou tváří národ muží,

Pevní háj, a k bitvám srdce tuží.

Zatím Kasan bujný pocty pěnou

Ducha spiv své vyvolence šíří,

Lahodami, ctí a krásnou ženou

Mládež troudnou zlákav vášně víří;

V sval se půtek myslí odváženou

Hodiv ku věčnosti bráně zmíří.

Spatřiv v hradě nové dobrodruhy

Splácý statným odhodlancům dluhy.

Sype zlato, čest a sliby vnadné,

Roznicence k praporcům svým spíná,

Bleskem slávy hoří srdce chladné,

Krásy řásou větří duše líná.

Boj a krušná práce vřelcům sladne,

K rozpuku-li bitvy napomíná.

Hluk se větrem zmahá, zbraně lesknou,

K plesům rozpalujíc mysli tesknou.

„Štěstí vtěluje se k slávy synům,

Vítězství se s požehnancy krevní,“

Provolává s chloubou k divočinům,

„Naším zvukem ouzkostí Čech dřevní;

Bratří! z rozkošnosti lůna k činům,

Zoufání než nepřátely zpevní.

Světy zmůžem; kdo se obrům rovná?

Divotvorná vojska stře hrst skrovná.“

Řekl a z hradu vyjížděti tuší.

Pevný Budislav co Bůh sem kráčí,

Slova jak hrom mluví se vší duší,

Slzami své syvé tváři máčí.

„Opatrnost vévodovi sluší,

Hradyli a města vítěz páčí;

Hlad a mor a tajné v horách leče

Zhubí Čecha dřív, než vzdor a meče.“

K činům Kasan muže vyvolává,

K činům zbrklým vojsko krále nutí.

Kněz se násylnosti nepodává,

Bohem zpoury nové vyšlehnutí

Hase tvrdostí se rozhněvává,

Hřímá mžikné v bitvě zahynutí.

Kasan zhrdajícý knězem zpurným

Obří ducha svých řad okem burným.

S smíchem zástup rozebírá radu

Kněze bojovníky prosýcýho,

Jak sup vymořený pádí z hradu

K vydobytí věnce krásýcýho,

Zjíždí vsy a hory, spěchá k sadu

Do oudolí krásou vábícýho,

Láska kde se rozloučivši s světem

Stele byt sy blaženosti květem.

Božena a Václav, s nimi dítky

Krásné jak zář rozkošného máje,

Vynucují z skalin vábné kvítky,

Vytvořují z drsných pustin ráje;

Věrné duše nevinnosti štítky

V středu skal a divokého háje

Nedbajíce dýmu vznešenosti

Požívají lásky v pokojnosti.

„Otče!“ volá švižné pacholátko,

„Máti!“ usmívavá milostenka,

„Vzhlédni na švitorné holoubátko,

Jak se ke mně fatí, jak sy ženka

Milujícý sedá na stromečku,

Po rozmilém patří holoubečku,

Vrouká: Ach! můj vyvolený kde jsy,

K milé pospěš, poletíme v lesy.

Holoubeček k srdečku se tlačí,

Líbá ústa, vyjevuje cyty

Srdečného milování, dračí

Peleš skály uzavrhnuv, byty

Upřímnosti volí, vypovídá

Žence lásku mou, a na ni zvídá:

Zdali do hlubin se divých zvedne,

Neb s ním v lůno rozkošnosti sedne?

Ó mé sladké, ó mé srdce drahé!

Neopouštěj pacholíčka svého!

Tady kvete láska, sýdlo blahé

Poskytuje ticha vábivého.

Pročbys milku! dral se v skály nahé,

Děsyl luňáka se sápavého?

Pozvi, milostnými pozvi hlásky

Milenku svou v sady svaté lásky!

Bože! milenka již letí ke mně,

Na ručičku k miláčkovi sedá;

Radujte se nebesa y země!

Bezpečnosti u neviny hledá.

Ó má milá! zdali tebe plemě

Vrahovité zděsylo, že bledá,

Třesoucý se holoubečka líbáš?

tiš se! v sen se láskou ukolíbáš!

Luňák letí, netrň, pohleď! s ruky

Starostlivý holoubek se nehne.

Darmo dravče! ustrašuješ zvuky

Divokými, miláček se sehne,

Stromli ustrašený ptactvem suky

Pohybuje, k mému srdcy lehne.

Ať strach smrtí neviňátka sráží!

Kdo se k mému srdcy opováží?

Dráč prchl; s ním se hrůzy potratily,

Ulekané vyjasnilo nebe,

Hory radostí se pozlatily,

Květy vůní naplnily sebe.

Nevinnosti! dráči zatratili

Jako hanebnicy na smrt tebe,

Já sem křehkosti tvé věrný mstitel,

Jako otec můj ctný ochranitel.

O, můj otče! nevypráhlý štěstí

Proude! k tobě se co holub vinu,

Tys hrad můj, tvá ruka v drsnu klestí

Cestu přímou bázlivému synu,

Moudrostí tvou zralou na rozcestí

Pochybnosti k šlechetnostem kynu,

Řiď mé kroky! smíli lstivec vstáti,

Do osydel nevinného hnáti?“

Mluví, líbá otce rozmilého,

Hladí vroukajícý holubičky.

Dcera lahodivá s růžového

Kvítí věncem kleká u matičky:

Máti! trnouc vary milostného

Cytu perlí slzy na tvářičky,

Věncem, slova zrodit nejsouc v stavu,

Korunuje milence své hlavu.

Andělové s nebe pohledněte

Na rozkošný obraz milování!

Zhasni slunce! hřmi a zahyň světe!

Průvalem se strhni sužování!

Božské nevinnosti štěpli kvete,

Láska rozsývá sy radování,

Ukrutníkem pohnou vnadné děvy

Krása, usměch, čistý cyt a zpěvy.

Ticho panuje, cyt lichotivý

Srdcý dobrotivých žíly vlaží,

Duše pramen blaženosti živý

Tvářit vábné myšlinky se snaží;

Hlava za cytem cyt milostivý

V rozmanitou krásu pojíc blaží,

Srdce proudivé z úst cesty hledá,

Sýla mdlí, proud ústům mluvit nedá.

Jako kvítky v máji krásorodném

Pohlížejí na se s usmíváním,

Plynouc v lůnu rozkošnosti plodném

Přeplňují světy požíváním;

V obrazu tak duše nebes hodném

Krásý tváři tichým povídáním,

Lijíc z očí za radostí radost

Uvěčňují květné lásky mladost.

Hovor živne, k hrám se rozcházejí

Dítky do zahrady s pečlivostí,

Jak svým milým květin nasázejí,

Krásu vyvýšejí měňavostí,

Neviňátka v lásce nacházejí

Nejčistějších v světě blažeností,

Otec s matkou tvůrce potěšení

Jsou jim život, svět a všecko jmění.

Život, svět a jmění jsou y sobě.

Šťastní milencové na pustině.

Pohlednouli v horlivosti k tobě

Zplameněné nebe! do svatyně,

Ach! tu povzdychují v blahé době,

Bohem vešlo štěstí do jeskyně,

Spokojenost s láskou v samotnosti

Poskytují milým řídké rozkošnosti.

„O, má duše! na tebeli hledím,

V lekavosti občerstvuji těsné,

Z ouzkosti sy vyražení cedím,

Zapuzuji k budoucnosti děsné,

Rozkoše se sypou, v blahu sedím,

Duše obří, srdce plesem klesne;

Tys má! Světe! obdivením klekni,

Růže dobroty a krásy! řekni.“

Utichl; v moři cytů rozvlněných

Sepiav ruce sklonil hlavu k zemi;

Viděl nebe, chrámy oblažených,

Ráje splývajícý rozkošemi,

Spatřil trůny hrdin uvěčněných

Stkvít se oslavení denicemi,

Z lůna rozkoší a krásy stkvělé

Krásná Boženo! hlas vyšel zněle.

Lekl se hlasu láskou sladnoucýho,

Pohlídl na milenku milostivou,

„Ach! já vytrhl z rodu kvetoucýho

Spanilosti růži nedotklivou.

K blesku vladaření hrdnoucýho

Volal pán div světa pannu tklivou,

Smělec zbavil blahosti a slávy

Milostenku s ctného rodu právy.

Za rozkoše chudoba tě tísní,

Za trůn slávy práce ruce skalní.

Ach! kdo strhne milenku mou z plísní,

Bíd a nehodli se touně kalní?

Darmo slavíčkové sladkost písní

Vylívate, má se ouzkost valní,

Budoucnost své odkrývajíc tváři

Mrtví naděje a blaha záři.

Odpusť lásce, odpusť duchu mdlému,

Ach! svět kráso milá patře na tě

Obrazu se klaní rozkošnému;

Kýž tě vkouzlím v ráj a spatřím v zlatě,

S oslavením vedu k otcy tvému

Řka: Viz dceru v perlovaném šatě!

Snové mylní! proč mi lahodíte?

Skutečnosti z páry nezkouzlíte!“

Vzdychl, a zhojniv budoucnosti temnost,

Šípy msty a hanebnosti špíny,

Tratil ducha zrak a srdce jemnost,

Zaostřoval zoufalosti klíny;

Na nebeť se vyvalila zemnost,

Duše hyzdíc syrovosti stíny;

„Ach! má milá! ach! mé děti drahé!

Vás jsem zbavil pokojnosti blahé.“

„Tys můj otec, tys mé ctnosti skála!“

Lahodnými pěla žena slovy,

„Pejcha svatou nevinností hrála,

Divochové na mne jako sovy

Slítli; přispěls, na svobodě stála

Dívka, klesla v náruč hrdinovi;

Čest a vděčnost podrobenost káže,

Láska na věky mé srdce váže.“

Řekla, vpiala muže do náručí,

Zapudila laskavostí mraky.

Slunce štěstí živne, láska zvučí

Andělskými hlásky, mrazýc draky

Bázlivosti za blaženost ručí,

S obdivením patří na zázraky

Starostlivý muž, a šťastný ženou

Projde peklo s duší odváženou.

„Otče na nebesých! kdo se rovná

Mému štěstí, slávě, cti a jmění?

V nebe zkouzlila se schránka skrovná,

Práce v nevyslovné potěšení.

Na svět zrazujícý nezpomínám,

Poklad stisknuv k tobě ruce spínám,

Roj svět kouzly, spokojen jsa s málem

Jsem y mezy divou zvěří králem.“

„Otče! co se do oudolí blíží?

Ach! mé srdce! chráň mne otče zlatý!

O, má máti! strach krev synu klíží,

Les se probleskuje vrchovatý,

Zde to šustí, vrch svou hlavu níží,

Chlumec postupuje mechovatý,

Bože! jaká záře v oči padá?

Co to?“ strachem volá krása mladá.

Král v tom vystupuje k sadu s smělým

Řičanem a Vratislavem vlídným;

Václav tuhne, duše s tělem celým

Vrytá v ženě klesá Čechem slídným.

Dítky lekají se krokem znělým.

Pomoc otče neviňátkům bídným!

Král je přívětivě pozdravuje,

Dítky těší, láskou zabavuje.

Božena co anděl čerstvé nese

Ovoce a hosti k jídlu nutí.

Králi divno, jak se v strašném lese

Krásy přepodivné rozvinutí

Vykouzlilo očím? Zhlížeje se

Bystří ducha, čeká rozhrnutí

Divů, radí, aby v tuhém boji

Pokročili k pokojnosti zdroji.

„O, má vlasti milá! vzdychly dítky,

Hory příznivé a stinné stráně!

Sade ourodný a pěkné kvítky!

Vásli máme na kynutí Páně

Opustiti? Nevinnosti štítky

Samoto a ticho! Bůh nás chráně

Vštípil v lůno vaše, Bůh y zvrátí

Od nás střely, co lid dobrý klátí.“

Řekly, ruce spialy děkujíce

S srdečností za ochranu králi,

Jako andělové plésajíce

Nevinně se k milostnému smály.

Kynul král, a oči, duše svíce,

Jiskřily co nebes střely chvály.

„Utište se Boží vyvolency!“

Praví král, a míjí oslavency.

Nevinný rod smejšlí s podivením,

Jak sem lidé zaměřili kroky;

„Král to, mluví Václav, přehlížením

Mylných hor se dotřel v lesů boky.

Bože! snad nam hrozýš zahubením?

Náhoda zlé přivábí v skrýš soky,

O, má milá! ó mé zlaté děti!

Smímeli se v poušti zadržeti?“

Rozpak roste, nový do oudolí

Hluk se vtírá, otec strachem kostne,

Oužlabinou drsnou křoví trolí

Vejskajícý chasy řady zlostné,

Kasan ukazuje druhům holí

S divokého vrchu na radostné

Položení zahouštěné schránky,

Budí svého lidu radovánky.

V sadě jsou; div zočí ženu krásy

Vzor a zástupníka výtvor sýly,

Outlé dítky nevinnosti řásy,

Ourodný sad; jako ztuhlí chvíli

Oči chtivé pasou na zázraku,

Již krev pění se a kouzly zraku

Políkavému se vábné tvoří,

Dravost živne, blahosti byt boří.

Kasan kvapí, kouzedlnicy pěknou

Chytiv: „Tys má, křičí, holubice!“

Žena k muži klíží se a kleknou

Dítky, muž co obr milostnice

Hájí, až se hrůzou dráči leknou,

Že co lvičat rozdrážděná lvice

Před tisýcy v těsnu smrti brání;

Těla sýlu, ducha Božství hání.

Mocní boj, a plamen domek zžírá,

Štěpy s kořeny se vyvracují,

Peklo v nevinnosti chrám se vtírá,

Vzdorem zvětřency se rozkacují,

Václav jiskry zmužilosti zbírá,

Když ho pekelnícy utracují;

Mdlobou klesá, dráči ženu bledou,

Kořist sladkou, k vévodovi vedou.

K nebi vyráží ples, divokého

Zpěvu hřmot král mrtví odvážlivý,

Hrdinové zboru uleklého

Řady trou, král otec starostlivý

Ošetřuje rodu nevinného,

Káže na Kasana outok tklivý,

Řičan blesk hrom rozplašuje zbory,

Až se hrůzou otřásají hory.

U vítěze klečí žena vděčná,

Dítky líbajíce nohy pánu

Slzy lijí; hledě na srdečná

Děkování, ukrutenství ránu

Cýtě trpkou: „Zmařím nekonečná

Poděšení, otevru y bránu

Pokojnosti zloupenému rodu,“

Dí král, „spěšte se mnou na svobodu.“

„Pane! milost! můj duch všech se leká

Bojovníků! ach! skrýš na bídníky

Z světa vyloučené v poušti čeká,

Tam se světíc Bohu pošlem díky

K nebi za tě!“ pravě Václav kleká,

K Bohu spíná ruce, šlechetníky

Žehnaje a chvále slzy rosý,

„Milost!“ s dítkami y žena prosý.

„Staň se!“ král rce, rod se tratí v skalin

Zátočiny s vřelým děkováním;

Král zbor smělý vede do rozvalin

Příkrých hor, a chvátá vyskoumáním,

Aby vyrvav z jedovatých kalin

Vojsko neunavným namaháním,

Zdrtiv pejchy hrad, msty zhasyv plamen

Zmařil živý nepokoje pramen.

Kasan s tovaryši do planiny

Přitrhl, pluky rozrůzněné srazyl;

Spatřiv prudké srdnatosti syny

V klínu, smejšlel, jakby Čechy zkazyl,

Budoucý sve ozbožňoval činy,

Ač co had se v uleknutí plazyl,

Žížnivá jak vodu táhne houba,

Tak y k vůdcy vpiala muže chlouba.

Blízké vyzpytovav nepřátely

Rozložoval vojsko do zálohy,

Jakby vyjížděli na hru, s čely

Veselými křídlíc meč a nohy

Rozhorlency po planině jeli,

Zvouce ku pomocy mstícý Bohy

Rozháněli do povětří hluky,

Míníc statné vyděsyti pluky.

Čech se blíží, Bedřich vede rváče,

Hrdě v čele jeda k lidu praví:

„Vrána, poselkyně smrti, kváče,

Vicher, nebes ohlas, náš boj slaví,

Vítězství a štěstí pnu, meč skáče

Radostí, že protivnícy draví

Poctu nám, strach s hanbou sobě vezou,

Jako slepí do záhuby lezou.

Komu srdce mužné v těle bije,

Koho řídí čest, k mým činům vzhlédni!

Jaká rozkoš! rozžížněné pije

Pole krve potoky, a ke dni

Pojíc hrůzy noc řek strže lije;

Krása božní! nepříteli zbledni!“

Praviv hrdec v boj se hodil tuhý,

Za Bedřichem pádí Vitkov druhý.

Sotva do zástupu ťal, jak lekem

Rozražený pluk se na mžiknutí

Rozprchl k horám. Vitkov nad outěkem

Plésajícý v sýly rozvinutí

Zobrujícý jako trhlý vztekem

Nečekaje boje rozhodnutí

V hory spěchá, za ním syn a dcera,

Za ním věrný Čech se houštím dera.

Bedřich s potěšením za zástupem

Stíhajícým hledě v stráň se sázý.

„Div jsem zplodil; Prušan buď jim lupem,

Já jsem světa zděšeného hrázý,

Můj duch v protivníky v závod s supem

Strach a smrt a pomatení házý.

Kdo mi z králů, kdo mi z hrdin rovný?

Cezar mol, stín Alexandr skrovný.“

Dí, a s podivením k horám kouká,

Že Prus pluky z roklin vyhrnuje,

Jako vejrů hejno v skály houká,

Průchod bojovníkům zamezuje.

Hrůzou otřásá se, stojí, brouká,

Když Čech statečný krev vycezuje.

„Nevěsta co anděl krásná v těsnu,

A ty milenče! se kocháš ve snu?“

Milota řka v příčný zástup vráží.

Nový pluk se k stráni jak chrt hrne;

Bedřich moudrý důvody své váží,

V boje vírli skočí? Vidí, trne,

Ducha jiskry, těla sýly sráží;

„Ach jak šťastnýs na outěku srne!“

Řečí, „bleskot míjí živobytí,

Strhneli se smrti krupobití.

Však má krása; smímli v proudy hnáti

Divokých vojsk, vzteku příkořenství

Pro mdlý lásky sen? Ach lůžko stláti

Růžemi mně káže náboženství,

Velí vlasti zysk co skála státi

Na životě! Chlap vol násylenství!

Co mně do tě cti a lásko svodná!

Hrozýli mé vlasti statnost škodná?“

Bedřich vyřknuv běží bez nevěsty,

Štěstí vrtké proklínaje, domů.

Vitkov jak klín prodělává cesty

Do Prus, nedbajecy smrti hromu.

Jako v rozvzteklení vicher klesty

Rozmetaje praštícýho stromu

Jeda lesem obracuje v ruby

Nebenosné sosny, věčné duby;

Tak y Vitkov vrytý s tělem s duší

V boji s tovaryši mužnoucými,

Skalné hráze rozprchlením ruší

Dra se odporníky hynoucými.

Nezmoženost šlechetníku sluší,

Byť y nemožnostmi kynoucými

Měl se tříti do věčnosti moře,

Zmahat lvy, a píti hany hoře.

„Bratří! za mnou, kam čest mužům svítí,

Chrám kde slávy nám se pootvírá!“

Prudký Čech blesk rozbožnění cýtí,

V rázný klín se do Prušanů svírá.

Pokrokem vztek odvážence lítí,

Y kmet jiskry srdnatosti zbírá,

Jako mladík neskrocený tesá,

Vítězství a slávy věnce česá.

Záviš otcův sok boj proudný živí

Písněmi y slavícými skutky;

„Jaroslav se,“ pěje, „synům diví

Patře s nebes na vítězné půtky.

Božský duchu! slunce vlasti naší!

Tvůj blesk Čechy božní, Prusy straší,

V stržni bitvyli ho pocýtíme,

Vítězové světy proletíme!“

„Světy proletíme slávou,“ zpívá

Nedočkavé vojsko v šípů shonu,

„K předu! Bůh se na hrdiny dívá,

Káže věčnícýmu slávy zvonu

Na perutech cti a krásy věčné

V prostrannosti světa nekonečné

Zkrásujícým zpěvem hlásat činy,

V pocty chrám rýt šlechetnosti syny.

Lidmila co pravý posel s nebe

Leskem krásy, cti a srdnatosti

Rozohněný pozdvihuje tebe

Duchu! k nevídané vznešenosti,

Byť y vířila smrt, házý sebe

V proudy zahubení v ochotnosti

Ctitel krásy, lásky vychovanec,

Vítězství pne štěstí požehnanec.“

Bdícý neštěstí krok každý stíhá

V bitvě horlícýho oslavence.

Vrchu slávy dostíhl, zrada číhá,

Vydobývá vítězného věnce.

V srdcy Prušanů se Vitkov míhá

Jak lev dorážeje na mládence,

Praporce se chopí; v tom křik s hory

Umrtvuje uleknutím zbory.

S všech stran proudí na vítěze pluky

Obkličujíc boky, zad a čelo.

Skála hebne zocelené ruky,

Bystrost ducha mdlí, a kostne tělo.

Prušan rozšlehuje v skalách hluky,

Jakby s světem se y peklo sjelo,

Rozděluje vojsko od vévody,

Valí skály, rozvztekluje vody.

Na Vitkova zborové se ženou,

Jímajíce vůdce pějí písně.

„Muži bratří!“ dcera s odváženou

Myslí mluví, „vytrhněte z tísně

Vlasti kmen a hlavu oslavenou!

Čili Čechům bázlivosti plísně

Zprzní věčnosti a slávy věnec?

Za mnou! kdo jsy pro vlast odváženec.“

Prušan slyší řeč, „král v našich poutech,

Pospíchejte s kořistí svou k hradu.“

Letíc s loupeží se kryjí v koutech.

Darmo dívka rozvinuje vnadu

Vznešenosti, horlí pro vítěze,

Sýla zklesne, y se smělost sveze;

Prušan sype řady, krása mladá

Vidouc otcův osud do mdlob padá.

Radovánky v Prušanech se šíří,

Čechové ač lvové umdlívají.

Kdo to orel ku bojišti míří,

Kdo se do Prušanů zarývají?

Mladota blesk, kde se bitva víří,

Proudy rozvzteklení vylívají,

Zmařiv cestou drancujícý smělce,

Jako kosa trávu stírá vřelce.

V rozvaliny tiskne bez oddechu

Jádro bojovníků ulekané.

„Chop se zbraně potupený Čechu!

Do propasti kruhy roztrhané!

K nebi slávo! Prus by ku posměchu

Zohyzďoval krásy milované?“

Mluví, vede, seče, řady drchá,

Strach a zmatek bujní, Prušan prchá.

Milota své rány zavazuje,

Žehrá na Bedřicha hanebného;

Mdlobou klesá, v kout se usazuje

Maje vypustiti ducha mdlého.

Václav šetře bitvy, nahazuje

Sem se, vidí muže sklíčeného,

Klade na rameno jej a nese,

Až se ztratí ve hlubokém lese.

Mladota lev rozhnav odporníky

K svým se zachovaným Čechům vracý,

Jaká radost! vidí šlechetníky,

Které unáhlili rojní dracy,

Slyší s potěšením vroucý díky,

Spatří – Bože! jakby srdce racy

Rozedrali, – lek se k plesu mísý,

Pannu milovanou v život křísý.