Otokar. Zpěv první.

Čas jest, bychom z hrubého sna vstali,

Muži světili se za milence,

Proti nerozumu bojovali,

Živnoucýho vydobyli věnce,

Českým zvukem Čechům zazpívali,

Slávou zahanbujíc odtržence;

Čechové až po dnes slavní v boji

Moudrost nechaliby na pokoji?

Kde kdo lásku k vlasti v srdcy cýtí,

Komu milá ctnost a bratří sláva,

Slunceli mu rozumnosti svítí,

Těšíli ho člověčenství práva,

Vlastenče a příteli cti pravý!

Ozbroj moudrostí svůj rozum zdravý,

Zapal srdce láskou, aby zvuky

Mladnoucými zmařil hanců pluky.

Nedej mateřskému zahynouti

Hlasu, byť se na vzdor spikly světy,

Obr snaž se z hrobu vytrhnouti

Stromy pukřícý, a vyžeň květy

Moudrosti a zpěvu rozkošného,

Vzkřísyv k činům Čecha šlechetného,

Potvrď skutkem, že y v duši chladné

Láska k vlasti vře, a práce sladne.

Mocná záře nebeského světla

Otevřela do věčnosti bránu,

Růže zmlazované slávy zkvetla

Muži moudrému y ctnému pánu;

Všickni jedno srdce k slávě letí,

Na oltáři drahé vlasti světí

Rozum svůj y čest y ctnost y jmění

K svému štěstí, Čechům k zvelebení.

Y já jako šveholivé ptáče

Slyše zvuky andělského zpěvu,

Vida, jak všem horlivostí skáče

Srdce plné vlastenského hněvu,

Že se naše sláva v páru tratí,

Pěny nerozumu hlavy hatí,

Y já láskou horoucý se třesu,

Obět na oltář své vlasti nesu.

Poslyšte, ó vlasti zdárné děti,

Srdečné ač slabé písně zvuky,

O vítězném králi budu pěti,

Který, aby přetrhl Čechů muky,

Hrubý národ z bludu vysvobodil,

Na těle y duši šťastný zplodil

Zákony a mravy rozumnými,

Do Prus vytáhl s Čechy statečnými.

Lásko k milé vlasti, ohni svatý!

Rozpal srdce těsné horlivostí,

Věkbych tvoře Čechům slávy zlatý

Pojal duchy zpěvu lahodností,

Mládencyby v vyvýšené sýle

Cýtíc plamen Božský v každé žíle,

Zhrdnouc pozemskými maličkostmi

Ozdobili vlast svou šlechetnostmi;

By y vyjasnění zpytatelé

Svého ucha k Čechům nachýlili,

Závist búřlivého nepřítele

Ze srdce, blud z hlavy vypudili,

Čech se zmocniv původnosti letem

Mířil v krásy chrám, a sýly květem

Zvěčniv se, a zblaživ srdce tklivá

Rozsyl ctnost a radování živá.

V Čechách tichých Otokarem slavným

Povstávaly v čisté kráse ráje,

Města chlubila se lidem mravným,

Hory zlatem, bujnou zvěří háje;

Na polích se vlny kolíbaly,

Užitek se s krásou objímaly,

Louky sklady rozkošného květu

Podávaly radovánek světu.

Šťastní lidé v štěstí požívání

Po kynoucý zemi zpívajíce,

Slávu blažícýho panování

S vytržením k nebi hlásajíce,

Dítkám věncovaným milování

Tvůrce ticha v srdce vsývajíce,

Švarní otcové a outlé matky

Vzdělávali zbujňujícý statky.

Patřte lidé pod břemeny schnoucý!

Jak my chodíc zkrásujícým sadem,

Krále korunujíc láskou vroucý

Sobě cestu k blaženosti kladem,

Cytem zplameněným na jasnoucý

Věčnost hledíc cti se derem hradem,

Bychom dostíhnouce lásky schránky

Uvěčnili v Čechách radovánky.

Kdo se šťastným v okolnosti rovná?

Koho jak nás vlasti sláva těší?

Král květ slávy, štěstí chrám vlast skrovná,

A my zmocňujícý Staročeší

Milujeme s srdečností dítky

Krásné jako usmívavé kvítky,

Milujeme vlast a náboženství,

Jako drahé perle člověčenství.

Tak se veselosti lidu všeho

Rozlíhaly po ourodné zemi!

Náhle plesy kraje blaženého

V páru rozplynuly s rozkošemi;

Neboť Prušan smělý do Čech vrazyl,

Krásu vábícýho kraje zkazyl,

Pobiv sýly zbor a ženy letné,

Vehnal do otroctví panny květné.

Pověst o nelidském vpádu děsná

Do Prahy co střela vlítla k pánu,

Jak hrom ztřepujícý v srdce těsná

Uleknutím zarážela ránu,

Jak blesk v živých Čechách vichronesná

Otvírala nepokoje bránu,

Vytvořujíc násylenství roje

Hřměla: „Páni! kvapte v svaté boje!“

Svolav král kmen panstva kvetoucýho,

Starce rozšafné a muže sylné,

Jeví tíseň lidu hynoucýho,

Mírných vyvracuje zdání mylné,

Že se Prušan vzdorný upokojí,

Nechť y zvětřujícý modly zbrojí,

Dí, že otec velí nejsvětější,

By se pohan skrotil nejlítější.

Sotva přestal kníže vyprávěti,

Jasnou tváří na své bojovníky

Hleděl jako na své milé děti,

V srdcy plésaje, že ukrutníky

Nepokojné potřev modly zvrátí,

Čechy vysvobodiv boje zkrátí,

Věčným mírem bratří národové

Přejdou k chrámu blaženosti nové.

Kolovrat y statný muž y hlava

Moudrá po svém králi řeční v radě:

„Tupost, věčná nepokoje strava

Nezhyneli v Prusých, v našem sadě

Zhubí pilnosti květ, nevýprava

Vkořeněná v rozkošnosti vnadě

Od nás na sousedy možné vrazý,

Tichý zbije lid, a ráje zkazý.

Dokud národ bohy jako škodné

Dravce ctí, a kamenům se klaní,

Cti a moudrosti sy blahorodné

Nevšímaje šlechetnosti haní;

Divočiny v hanebnostech plodné

Mírnost laskavostí nepodmaní;

Zarputilce těší lest a zbraně,

Starcy neodpustí ani panně.

Moudrost draky zpoutuje y blaží.

Bleskemli se božské pravdy řídí

Národ mužný, v rozbroji se snaží,

Míruli se láskou nedopídí,

Zmařiv příčných ukrutenství hromy,

Ubezpečiv pravotnosti domy

Mrakem střel co rozmilému otcy

Nešťastníkům kvapit ku pomocy.

Tak nás moudrost k oslavení vede,

Bychom ujavše se mdlob a krásy,

Z kruhů vydobyli otce bledé,

Z pohanění nevinnosti řásy,

Rozplašivše bludy jedovaté

Vsyli v Prusých náboženství svaté,

Národ strhše z víru búřné vlády

Obživili mír a čest a řády.“

Kolovrat se ztišiv bystrým hledí

Okem na hrdiny skoumajícý.

Ticho vládne; důvody kmet cedí

Nechuť k boji v srdcy skrývajícý.

K čemu vojnu z věčných dřímot budit,

Rozkoše a lásky plesy pudit?

V lůnu chutných radování seďme,

Pokoje a blaženosti hleďme.

Mečem smejšlení se nevyplení,

Hrůzou zmlazuje se náboženství,

Národ sýlu ve svém rozhorlení

Ztrojí na vzdor bdícých ukrutenství.

Ať sy brodí v klamu rozvodnění!

Bůhli míní zšlechtit člověčenství,

Bludů vzdorujícých shrknou skály,

Byť co ocel peklem slité stály.

Tyto řeči zbouřenými pány

Jak dech soukromě se roznášely,

V štěstí sedíc nechtí, by se brány

Nepokoje marně otevřely,

Slávou zbité obnovily rány,

Mládcy pro dým pocty zahořeli;

Kmet bdí, v rájby štěstí nejvyššího

Čech všel v blesku míru nejtiššího.

Vida Lobkovic své rozpáčlivé

Bratří, ztrnuv horlivostí hoří,

Zdrtiv obtížnosti v mysli živé

Vítězstvím a slávou vlasti dvoří,

Na pohany pudí srdce tklivé,

Jenž chrám cti a štěstí Čechům boří,

Příští zjasněnost se k němu staví,

Slovy zvětřenými k panstvu praví:

„Proč má bouřit, bratří! rokování,

Povinnost kde cestu vyměřuje?

Vlídnost, vlast a tužba k bojování

V srdce udatných se zakeřuje;

Jasný král v svém mocném podnikání

Z hor a kalin sady vytvořuje;

Plané práce! Pohané sem vtrhnou,

Zhyzdí ráj, lid z plesu do bíd strhnou.

Mohovitých krajů rozvíjení

Vpádem zhanobili snižujícým,

Panstvo rozmetali po vězení,

Krásu vlekli k dráčům zbujňujícým,

Čest a moudrost v slávy vyjasnění

Zatemnili chlapstvím zďáblujícým;

Krev tvých synů, rozmařilý Čechu!

Krev dcer teče cyzým ku posměchu.

Prosýcýchli hlasů ze žaláře

Šeredného bratří neslyšíte?

Ženy, matky porosené tváře,

Dítek bědujícých nevidíte?

Máli rozkoš krásy blažit žháře,

V lůnu blahostili muži mdlíte?

Pohan slavné ukřižovat pány,

Nám y králi v srdce bodat rány?

V jaké kraje Česká srdnatosti!

S ctí a šlechetnostmis odletěla,

Že muž kolíbá se v pochybnosti,

Nevlastenství zakaluje čela?

Jaroslave, slunce odvážnosti!

Tváli synům tvář se nezastkvěla?

Obr vstals, tvým hromem pouta klesla,

Evropa jež s potupností nesla.

A my vnucy hrdin ozbožněných

Hledíc s potěšením na zázraky,

Mocli láskou k vlasti vyvýšených

Duchů plaší záhubivé mraky,

V bouřech krupobitím ozbrojených

Do skal lezouc ukryjeme zraky,

Sepnem stud, cyt udusýme vřelý,

Činli srdce outlé počne stkvělý?

Vlast y král y čest a náboženství

Mocným hlasem Čechům rozkazují:

Oslavency třepte ukrutenství,

Která Prusy na vás ozbrojují,

Vyrvete své z víru příkořenství,

Modly zmařte, jenž jho pravdě kují!

Proč tu dlíme? K čemu rokování?

Bůh a král nás nutí k bojování.“

„Bůh a král nás k bojování nutí!“

Zvětřujícý vyrážejí hlasy,

„Naše láska, čest a ustrnutí

Káží, bychom přetrhnuvše kvasy

V zbrklém obrovských syl vypuknutí

Předků květné obživili časy;

Srdce ztvrď, v boj s nepřítelem dravým,

Komus milá vlast, kdos Čechem pravým.“

Řekli; zdvihnouc k nebi ruce, meči

Břinkajíce stálost přisahali,

Skutkem potvrzujíc smělé řeči

Jako střely domů pospíchali,

K šlechetnosti hrám, a k mstícý seči

Sýly květ a oslavence zvali,

S hor a s plání jako z oulu včely

Ku Praze se ozbrojency sjeli.

K vřelým mládkům stiskaly se matky

S pláčem prosýc bojovníky sylné,

Nejdražšíby vydobyli statky,

Dcery, které mučí chlapství vilné,

Osyřency vyjevujíc zmatky

Povzdychnuli na své otce pilné,

Nevěsty co růže barvíc tváře

Vyřkly milým: „Zbíte vlasti žháře!“

Národ jedno srdce, duše jedna

Nedbá obtížností zrostajícých,

Neděsý se sněhového ledna,

Násylníků hory hlídajícých.

Brůno, králův strážce, k nebi vzhledna

Jeví slávu hrdin vznikajícých,

Matky derouce se k statným synům

Milky rozpalují k Božským činům.

Vůdce okem pronikavým v řady

Jiskře okřidluje muže švarné,

Cti a vítězství a slávy vnady

S štěstím pohlcujíc duše varné

Smrtícými mrazy slezou hrady,

Přejdou rozprouděním řeky parné,

Králli s Bohem k vítězství je vedou,

Jako na hru na boj svatý jedou.

Na cestě se podivením staví,

Kdo to s bojovníky kvetoucými

Zpěvem prudkým Otokara slaví?

Vyvolává zvuky sladnoucými

K boji jádro panstva, lid y zdravý?

Jindřich Valdštajn s syny mužnoucými;

Mocné vojsko ku králi se spojí,

Srdnatostí svou všech srdce trojí.

Do Prus vpadše trou se v děsné hory,

Přebrodují sněhu rozvaliny,

Jako moly rozdrcují zbory

Hlídajícým těsné oužlabiny,

Osazují města, vsy a dvory,

Zarážejí stany do planiny,

Vypátravše pro vévodu schránky

Hlučné rozplozují radovánky.

Tma svá křídla šíří po obloze,

Hvězdy prokvetají z búřné nocy,

Snové jedouc na bleskavém voze

Syjí divy zkouzlujícý mocy,

Zkormouceným jasní bledé tváři

Vysýlajíc blaženosti záři,

Šťastným v oudolině nejvnadnější

Světlí lůno krásy nejčistější.

Lid spí unavený nehodami

V bezpečnosti; král sny pudí syvé,

Kvapě strašícými pohromami,

Rozvrhuje v hlavě starostlivé,

Jakby zděsyv hrůzy porodami

Zpoutal kořistníky odvážlivé,

Vytrhl z šalby bludu zaslepence,

Zýskal věrné Krystu pravdy žence.

V rozjímání přiletí sen znělý,

Nasývaje občerstvění vůně,

Od těla se mocnoucý duch dělí,

Octne rájem v rozkošnosti lůně,

Kde se obři šlechetnosti bělí,

Sláva věční v zjasňujícým trůně,

V chrámu štěstí, v oslavení blesku

Plésá král jsa sproštěn země třesku.

Na Libuši, na Přemysla štěstí

Tvůrce patří s ducha povýšením;

Z krásy dobrých knížat na rozcestí

K budoucnosti s slunce vyjasněním,

S věčně zkvetajícý ratolestí

Vystupuje Václav, pozdravením

Lahodivým vítá syna krále,

Uvádí jej k budoucnosti skále.

Skály rozvalují zatemnělé

V planiny se nepřehlídné oku;

Na mžiknutí hemží činy stkvělé,

Sláva hrdin v zžírajícým toku,

Na vrch štěstí kynou obce smělé,

Podmaňujíc v zdrcujícým kroku

Mocné národy a duchy hrdé,

Uvalují na svět chlapství tvrdé.

Oko mžikne, obr lid se tratí,

Z prachu poupě pučí k vznešenosti;

Tvář se světa proměnami hatí,

Klesne v necti touň a sníženosti,

Co sy rozpěněním slávy zlatí

Hlavu, srdce ohněm šlechetnosti

Rozpaluje, národ k činům lítá,

Mezy panovníky bohy čítá.

Pověst lichotivá k nebi vnáší

Muže na perutech zvěčňujícých,

Z chrámu pocty, z slunce slávy práší

Chvály hrdin světy zhojňujícých,

Oběti co nebes tvůrcy snáší

Pochlebníků zbor se skloňujícých,

Bůh co strměl za divem div tvoře

S hanbou hrká v nepaměti moře.

Tak se rodí, tak mře sláva světa,

Skutků rozráží shon řádu břehy.

Synu patř, Čech slávou jak máj kveta

Po zlekaném světě šíří běhy,

Králům otcům věnce pocty pleta

S potěšením zhlíží na příběhy,

Mračí tvář, když neštěstí se blíží,

Sýlu stírá, hrdost slávy níží.

Hrůzy uzříš, však y poznáš z činů,

Bůh že Čechů mocnou rukou hájí,

Bujná sláva sjednocených synů

Skalami a trním drahy krájí;

Ač duch vypínavých divočinů

O zahubě snížujícý bájí,

Kyne Bůh, chrám pokoje se leskne,

Čest a moudrost jasní duše teskné.

Vlastli skutky vidíš vyjasněnou,

Kraje kvetoucý a lidi pilné?

Y tvrz y ves zlatem naplněnou,

Krále otce milované sylné?

Cyzyncy sem s myslí zplameněnou

Ku pramenu slávy neomylné

Pospíchají patřit na blažence,

S nimi vydobyt sy štěstí věnce.

S závistí sok na moc Čecha ctného

Hledě hoří nectnou žehravostí,

Chvátá zmařit krále vítězného,

Národ svrhnout v víry zmateností.

Hlava čestná v klínu lidu svého

Klesá usmívavou ďábelností,

Sláva zbožněnou tvář do tmy skrývá,

Svár jed v srdce ulekaná slívá.

Sem co peklo ďábly, Oto valí

S plesem nepodárné bojovníky,

Zamračency štěstí pramen kalí,

Vysýlajíc na lid nákeřníky;

Darmo vlastency se příčí znalí,

Dráči roztřepují šlechetníky,

Hrob se otvírá, a chrámy boří,

V propast vrhá hrad, a město hoří.

Viz, jak matka u synáčka padá

Ruce s pláčem k nebi spínajícý,

Že co růže zašla krása mladá

Ctí y mravy lidi jímajícý,

K Bohu o mstu volá, než se nadá,

Dravec nevinnosti stírajícý

Posmívá se cytlivému zmatku,

Dráždí vztek, pne meč a smrtí matku.

U ženy muž, ženich u nevěsty

Kleče lomí rukama, a pláče,

Lidmi pobitými straší cesty,

Hrady zapálené těší dráče,

Hrůza kvetoucými jedouc městy

K drancování vyvolává rváče,

Pán y sedlák, mládency y panny

Volí smrt sy slyšíc zhoubců hany.

Z víru hanebností neslýchaných

Láska k vlasti pozdvihuje hlavy;

Národu květ v krajích rozdrchaných

Sjednocuje rozptýlené stavy;

Muži obří rodů milovaných,

Ač se ztisýcují vrahů dávy,

Život, čest a zlato veškerenstva

Snáší v obět volnou krása ženstva.

Hanba věčná Oto na tvém čele

Vryje lichvu, a ouskočnosti,

Přítel svaliv hlad, mor na přítele,

Spáchals vymyšlené ukrutnosti.

Bůh zmátl lakomého velitele

Nenasyté zlatem vášnivosti;

Z proudu bíd a ze zoufání vratkých

Vyřinul se průval cytů sladkých.

Čech má krále. Jaká zvučná radost

Ohlašuje štěstí všemu světu!

Sem s hor starcy, sem se sype mladost,

Ouroda a pokoj v outlém květu

Jako k bratřím k svým se Čechům vinou.

Bechyně co Solon tvoří jinou

Moudrostí vlast, jak Bůh v pevné chůzy

Kouzlí v šlechetníky syvé lůzy.

Jako po divoké bouři spadlé

Země parnem leklá okřívajíc

Stromy krásý, křísý kvítí zvadlé,

V srdce vůni libou nalívajíc;

Jako mrazem pronikavým schřadlé

Ptáče bujní jaru zazpívajíc;

Takto národ čilý ouzkost pudí,

Schopnosti své k činům chvalným budí.

Lidé švarní v utěšeném máji

S králem vábné prozpěvují písně,

Po kvetoucý zemi jako v ráji

Chodíc necýtějí vojny tísně;

Y mrak lstného míjí ukrutenství,

Vlídnost, čest a jasné náboženství

Zapuzujíc v peklo závist bledou

Národ tichý k blaženosti vedou.

Čech se láskou šíří; čistá sláva

Milostného líbá panovníka.

Spatřiv sok, jak naše mocní práva,

Soptě vztekem najal nákeřníka.

Větev slovútného rodu zklesla,

Která k štěstí vlasti otce nesla.

Zakrý synu! zakrý tváři tmavou!

Ach! kmen slavný zhynul duší dravou.

Jaké plesy obživují soky,

Jaké stravy neřesti a zrady!

Rozvětřency vypínajíc boky

Házý do Čech nesvornosti hady.

Vidouc hnáti s rozbrklými kroky

Neštěstí se na trnoucý hrady

S vytržením křičí: „Kam se děla

Sláva mužům zjasňujícý čela?“

Neplésejte zrádní pošetilcy,

V zvětřenosti nevyhubte Čechů!

Bohem stojíc šlechetnosti milcy

Neklesnou co ženy do posměchů.

Byť jste na nás vyrojili pluky,

Na nevinné vymejšleli muky,

Bůh náš lije Čechům plamen v žíly,

Šlechtí duchy, věční ramen sýly.

Co to, že co zpití vrávoráte

Záštím zakrývajíc tváři žluté?

Proč teď oslavency nevoráte?

Kam se poděl vztek a vzhledy vzduté?

Ovšem že hrob svých úst pootvírá;

Však jen nepříznivce naše zžírá,

Slunce štěstí Čechům příznivého

Vyhrnuje s nebe na zbyt všeho.

Čechu! ruka Páně tebou vládne,

Přejíc nejvyššího blaha tobě,

Otec král a panování řádné

Pevní byty láskou v vlasti sobě.

Karel, klekni Čechu! na kolena!

Otokare vzhlédni jaká změna!

Kam se sváry, kam se bídy svrhly,

Co mé Čechy z nabádání drhly?

Jako sluncem obživené stráně

Vysypují modrooké kvítky;

Takto divotvornou rukou Páně

K otcy králi jako zdárné dítky

Národ zmlazovaný vida báně

K nebi kynout, nevinnosti štítky

Bůjnět, kvapí, z divokého háje,

Z mokřin tvoří na kynutí ráje.

Čechy obraz nebes, krásy pramen,

Řádu hrad a srdce rozkošnosti

Bystříc vtipy, trojíc zbrklost ramen,

Okřidlujíc duchy k vznešenosti

Rozšlehují svatý lásky plamen

K cti a umění a šlechetnosti,

V hradech krásy květ a muži slavní

Divočiny zavlčené mravní.

Lid se králem chlubí, ctnosti mladnou,

Slunce rozumnosti jasní hlavy,

Laskavostí obtížnosti sladnou,

Ku věčnosti míří vzniklé stavy.

Z Indye sem s mistrností vnadnou,

Z lednatých hor přicházejí davy,

Slon a velbloud, lesk a vůně

Koří králi na zlatém se trůně.

Národ volný v blahorodném ráji,

V lůnu rozkoší a v zpěvu hlasném,

V šlechetnosti, cti a slávy máji

Čtveří svou moc v pocty chrámu jasném,

Procházeje v zlatonosném háji

Kroutícý se štěstí proudy v časném

Rozmaru a v milostnosti květu

Rozvinuje blaženost svou světu.

Vidouc žehratelé nepokojní

Lidu ples a štěstí zrostajícý,

Plijí jed a motaniny hojní

Smrt a hanbu králi kovajícý.

Karel ducha svého bohabojní,

Vyvyšuje krásu zkvetajícý

Na trůn jasnosti své; otec plésá,

Zrada v plodu mře, a rozbroj klesá.

Tak král války hromy potíraje

Věčným pokojem svou zprávu světí;

Nejšťastnější mocnář přebývaje

V srdcy zdárném přeblažených dětí,

Nad hrdiny světa vynikaje

Do věčnosti vítěz čistý letí;

U potomstva národ otcy vděčný

Obětmi a zpěvy krále zvěční.

Karlem rozum vládna duše výšil,

Po něm zaběhl v syvé motanice.

Moudrý mocnář svodné sváry tišil,

Václav podpaluje hádanice;

Pro slova se tmavá mistři perou,

Otec s drahou rozdvojuje dcerou,

Pro slova y opouštějí matky

Srdce miláčky a hojné statky.

Tuť sok skáče do vysosti plesem,

Že se národ rozvětřením zhubí.

Vzhůru křižovnícy! věčnou nesem

Zkázu, vejskaje se v nečas chlubí.

Svět se ježí, valí lidu sýlu,

Aby v Čechách přetrhl bludů žílu,

Vztek a utrhání, jed a plamen

Ducha zmrtvit má y mrštnost ramen.

Čech v té bouři nezhrozený stojí;

Žižka okem plamenným a žravým

Přemejšleje svého ducha trojí,

Lev a skála vstříc jde světům lhavým;

S hrůzou smrt se na mdlá vojska rojí,

S myslí bujnou, s okem vypínavým,

S vítěznými chloubami a pouty

Zalezají mstivcy v skalin kouty.

Skrovný Čech co vítěz světa hraje

Národy, a rozplozuje hrůzu,

Umrtvuje nezmožené kraje,

Spíná slovem hrdiny y lůzu.

Ustrašency práva skládajíce,

„Milost!“ v sníženosti volajíce,

Vyznávají před trnoucým světem,

Že y nad Římany slávou kvetem.

Sok se Čecha, ba y stínu leká;

Neboť z vítězů se vítěz rodí.

Hřmotli v okolí se leklém vzteká,

Nádherník sy v mysli muky plodí,

S poděšením v skalách mrzna čeká,

S blaha v otroctvíli Čech ho shodí.

Žižka mře a Jiří v slávě vstává,

Když mu závist štěstí podkopává.

Peklo, zem y nebe boj s ním vede,

Otec v pokoji, lev v příkořenství

Drtí protivníků vojsko bledé,

K nám co neslo hromy ukrutenství.

Vítěz zblažujícý vlastí jede,

Roztrhuje kruhy násylenství;

Závist schne, neb sláva Čechů brání,

Kdo smí s obry kráčet v potýkání?

Pokoj štědrý otvíraje brány

Rozumu a učenosti jasné

Řídí s Lobkovicem vtipné pány

K chrámu věčnosti, a tupost hasne,

Moudrost zbystřená trůn v Čechách pevní,

Básník s potěšením bratří krevní

Zkrásujíce k rozumnosti cesty

Kojí slávu hrdnoucými městy.

Zlatý věk cti, krás a plesů svítí,

K nebi míří Čech a štěstím kveta

Zpěvu zdařeného mocnost cýtí,

Stíhá divy rozkošného světa,

V čerstvý věnec zbírá pravdy kvítí,

Trávě v požívání plodná léta;

Z čista jasna mraky jedovaté

Zohyzďují, ach! mé Čechy zlaté.

Bože! co se děje? Jakás záře

Temností se derouc mocní v zemi.

Čechu! tvé se zvelebují tváře,

Mladnoucými bujníš rozkošemi,

Slunce cti a pravdy hlavy jasní,

K činům nesmrtedlným muži časní,

Božství proud pne třesoucý se žíly,

S srdcem kyne duch a šlechtí sýly.

Vidění mře. Král sen vypravuje.

„Bůh, náš milý Bůh jest králi s námi!“

S vytržením vojsko vykřikuje,

„Otvíraje oslavení chrámy

Mysli výší, těla oceluje,

Pro něj skočme v odvážení prámy,

S Bohem zem y peklo roztřepíme,

K předu bratří, k předu! co zde dlíme?“

Takto mluvíc v mysli rozhorlené

Vřelé vojsko sobě divy tvoří,

Na pohany se co na hru žene,

Jak nic trpké obtížnosti boří.

S potěšením hledíc na budoucnost

Zplameňuje v srdcých syrných vroucnost,

Nadějí se spíjí, že sy sláva

Česká bojem zvěční pocty práva.