Otokar. Zpěv sedmý.

Na divoké poušti u Václava

V rozpuklině Milota se hojí.

Božena co starostlivá hlava

Rodiny své pohodlí mu strojí,

Lože, obsluhy a chutná strava

S laskavostí v muži sýlu trojí,

Okřáv k odchodu se k Čechům chystá,

Tvář svou před ním žena skrývá čistá.

Václav pána z lesu vyprovázý,

Božena se budoucnosti leká,

Dítky zbírá, líbá, na vrch sázý,

Slzy lije, ruce spíná, kleká.

Pohneli se větrem bujné mlázý,

Trhá sebou, smrti s hrůzou čeká,

Jakby svět se v řiceninách věžil,

Strach jí vášní divokosti zježil.

Nahlíží, a jako smělý plavec

Do nebes se orel vyzdvihuje,

Bože dobrotivý! snad tak dravec

S zkázou nad námi se vyšvihuje.

Můj strejc Milota, ó zakrý zraky

Temností mu Bože! syce draky

Nepřátely na nevinné zlítí,

Ach! vlk outrpnosti nepocýtí.

Jakby věčná tma jí pozastřela

Očí, hlava rozohněné tvory

Z horoucýho pekla vystavěla;

Rozbroje a lsti a hlad a mory,

Pomsta nenasytá dráždíc jela

K sýdlu nevinnosti s divé hory;

Tak v tmě topíc smysly hrůzy tvoří,

Blahosti a ticha chrám sy boří.

Dítky tiskne k prsům, slzy rosý

Na růžové tváři nevinnosti,

Boha s ulekaným srdcem prosý

O přispění v tísni nasylnosti,

Ach snad kati nástroje msty nosý

K vyhubení cti a šlechetnosti,

Bože! rozlí do duší jim zmatky,

Zachraň dítek mdlých a křehké matky.

Manžel nepřicházý, ženu děsý

Ze snů vyrojených větrů hnutí.

Pohlíží, a strachem hlavu věsý

K zemi, patří v skalin rozpuknutí;

„Bůhli nevinnosti neznebesý,

Jak touň hrozý pomsty vyšlehnutí,

Zajdem zradou, ó mé dítky drahé,

Otce vyrvou z pokojnosti blahé.“

Děti k matince se smutně vinou,

Slzy líbají a tváři hladí,

Jako holubičky řeč svou plynnou

Milováním blahorodným sladí,

Matka okřívá a na nevinnou

Rozkoš patříc krásu štěstí mladí,

Z mraku ječícýho ulekání

Protírá se slunce radování.

Václav stojí náhle před milými,

Jako duch se mžikným zablesknutím

Otřese, a pohne zpozdilými

Smysly, nevypravným rozbrknutím;

Tak y žena s dětmi spanilými

S rozkřidleným plesu vykynutím

Padá rozmilému do náručí,

„O, má duše!“ ústa sladká zvučí.

Přehlíží a rovná šat y vlasy,

Usmívá se a y strachy bledne,

Mluví s sladnoucými k muži hlasy:

Zdali nepoznal strejc milka ve dne?

Duchli závisti mu strojí kvasy,

Mstali rozežírá srdce ledné,

Veta po nás. Shrne krupobití

V květy blaženého živobytí.

„Netrň milá! jak by na pustině

U divoké zvěři soka hledal?

Byť y v zlosti jak smrt mstitelkyně

Na rodinu tichou zbraně zvedal,

Trýzně srdce outlé přítelkyně;

Bůhby hrdosti, mstě vzniku nedal,

Odkrývaje oči, aby patřil

Na svou bídu, a se s ctností zbratřil.“

Jako v máji bouřeli se strhne,

Zaklopí se krása divočinou,

Vítr kvítky nedotklivé drhne,

Růže srdce vůni dmoucý svinou,

Potok rozpěněný vlny vrhne,

Trhá břeh a ráží cestu jinou,

Zem y lidé hledí s podivením,

Pahorky že tonou rozvodněním;

V mžiku slunce v obnovené sýle

Z mraků buřlivých tvář poodkrývá;

Přirozenost mocná v bujné žíle

Život, cyt a krásu v ráznost slívá,

Zázraky se rodí každé chvíle,

S usmíváním svět se v ráje dívá,

Zkouzlený lid v rozkošnosti lůně

Pije lahody a krásy vůně;

Tak y po lekání milencové

Rozkošnějších požívají štěstí,

Květné budoucnosti jasní dnové

Kouzlí oblažení na rozcestí

Do věčnosti dětem, jako snové

Míjí hrůzy, milcy k blahu klestí

Cestu, hledíc směle do jasnoty

Odvracují oči od Miloty.

Milota se cestou do myšlení

Bezdných zaryv páčil pochybnosti:

„Známá tvář mi, proč to pomatení,

Proč ty zrazujícý lekavosti

V ochotném a spěšném posloužení?

Slavanli to? však kněz – Spanilosti

Záře střelli v skály nezaryje?

V oceli y srdce lidské bije.“

Praviv stál, již chvátal do tábora.

Náhle sebou trhl: „Zde dostíhls soka,

Však tvůj vyprostitel;“ jakby hora

Zatřásla se, do leklého oka

Plamen šlehal, nebe se y hnulo,

Srdce poděšené zatrnulo,

Mstitel Páně s nebe hrůzy házý,

Do svědomí mstícý hady sázý.

„Ty bys zradil Boha? Kdo se příčí

Zákonu a Bohu, mužli hodný?

Krása cti a lásky tvář mu líčí,

Tichni srdce! čert tě mámí svodný.

Ustali svá sevřeš, ještěr vstýčí

Nevěry se, plamen víře škodný

Stráví květy pokoje a řádu,

Svalí duše ku věčnému pádu.

Zvětři kroky k jeho zahynutí!

Zemři! bujný zemři nepříteli!

O, mé srdce! co to náhlé hnutí?

K svémuli se vineš prostiteli?

Tenť mé potřel lásky rozvinutí,

Vydal milostníka žehrateli,

Zapřel Boha! – lásky lesk jen pěna,

Můj a Boží zrádce zhyň y žena.“

Řekl a příhodu svou zjevil kněžím

Cyzým mezy rváči panujícým.

„Bože! já se uleknutím ježím,

Hříchem kostnu smysly zhubujícým.

Děti, kněz a žena – v prachu ležím,

V zoufání se topím křižujícým.

Kdo mi rozum, kdo mi pamět vrátí?

Hrůza života dny starcy zkrátí.

Ty jsy svýma očma bezbožníka

Zřel a živ jsa hanebnosti skrýváš?

Pane na nebesých! služebníka

Věrného proč hromy neodíváš

K zahubení tvého přestupníka?

Co se světe! ledným okem díváš,

Neotevřeš bezdné rozvaliny

Na pekelný klam a děsné viny.

Ha! kde vězýš przniteli Boží?

Ať y vraha obstupuje peklo,

K ochraně se touň vrch na vrch složí,

K tobě vrazým. Mluv, by ďábla vleklo

K hranicy mé rámě, a y zboží

Jedovaté v ohni svatém speklo.“

Zuřil kněz, a na Milotu vrážel,

Cyty lidské se svědomí srážel.

Milota se divokého vzhledu,

Buřné řeči lekal jako štíra.

Plamen zžírajícý rozžal z ledu,

Žehrání a nenávisti sýra

Rozvětřila dravé tahy v jedu

Vybouřené tuposti, že víra

Božská tváři růžované zkalí,

Neřest na lid věčné bídy svalí.

Jak muž, uvidíli zkřižované

Cesty na pustině, hory divé,

Rokliny a houští, pozůstane

Přemejšleje, jak se vyrvav z syvé

Pomatiny k ženě milované

Dotře, kvapí v odvážnosti chtivé

K levu, trne, stojí, bystří hlavu,

Skoumá, máli obrátit se k pravu?

Zmatkové se hemží, v středu nová

Vykynuje cesta, druhé kříží,

Rozpáčlivost jinou radu snová;

Darmo, z motanic se nevyplíží,

Kýž se anděl – stvůry v mysli ková,

Kýž sem člověk k lekanému blíží,

Poušť mu průvodníka nevypraví,

V myšlénkách se kolíbaje baví;

Milota tak v pochybnosti plave.

Vida kněz mdlé smysly: „Bože mstícý!“

Vykřikuje v prchlivosti tmavé,

„Co se děje s tebou? Lidé zlícý

Porušují hanebnostmi zdravé

Oudy cýrkve Páně, duše mdlícý

Chrání jich; ty z hromonosné kuše

V peklo nezarazýš zrádné duše?

Hřmi! Ha vidím rozbouřený plamen

Pomsty tvé se větřit na nebesých,

K obhájení víry svaté ramen

Zocelených hejna kynout v lesých,

Miloto mluv, syc tě škvrny pramen

Vystavíme ku potupě v plesých,

Vňuk se v příští neřesti tvé lekne,

Boží vrah a zrádce! s hrůzou řekne.“

Naň se Oto, žehrajícým okem

Pohlížeje na moc Českou, řítí,

Žížně mír střít zbouřenosti tokem

Jedem z pekel hlubin srdce lítí,

Jak sup na ptačata, náhlým skokem

Na Milotu vrazyv svou moc cýtí,

„Zjev!“ hřmí, „syc se s mužem Páně spojím,

Meč a kletby na tvou hlavu zrojím.“

Milota se spěšně podal sýle.

Jakby s něho vrch spadl, povzdychl sobě,

Chvátal s ozbrojency, došel cýle,

Václava spial. Oto na podobě

Ženy rozkošné se vilně míle

Rozžal vášeň, motaniny robě.

Žena leklá na ouklady černé

Hledíc unáhlila srdce věrné.

Mrtvá stála. Takto stojí skála

Zasněžená v poušti u samotě,

Jakby věčná záhuba tam vála,

Osud vystavěl ji k nectné slotě,

Vichrů vzteklost rážejícý smála

Pevnosti se, bouře po nahotě

Zocelené hlavy strže metla,

Do rozvalin sněhu suky vpletla.

Jako zmrzlá řeka, Bůhli šlehy

Rozohněné vyšle na podletí,

Strhnouc ledy překročuje břehy,

Skály podrývá, a v hory letí;

Tak y žena patříc na příběhy

Ohněm lásky rozživená světí

Za milého muže srdce pevné,

Házý s dětmi v proud se smrti zjevné.

V táboře se začíná soud kněží

Cyzých. Oto k vzteku popohání.

Zvědavých sem lidí zbory běží,

Slyšíť, že jen Bruno muže chrání.

U noh soudců žena krásná leží,

Jiskry smělosti a lásky shání.

Oto přednáší, a tvrdí Bohem,

Že kněz prchlík víru zradil v mnohém.

„Zemři!“ volá stařec, „kdo se zpříti

Zákonu a Bohu opováží,

Počne na mravy jed zrady líti,

Svatost s nebeských hvězd v peklo sráží,

V pravdě neomylné chtěje rýti,

Nevěru z pěn zkouzlujícých váží;

Tenť duch ďáblův, hanebností pramen

Smrti buď syn, strav ho syrný plamen.“

Všickni přisvědčili s pochválením.

Rváči zvětřili své zbrklé kroky,

Aby nenadálým upálením

Muže mdlého rozlítili soky,

Nedaje se Bruno ošálením

Zaslepiti, vyšev soudcům v boky,

Králův rádce, pevný pravdy ctitel

Řečil jak práv uražených mstitel.

„Stůjte! vinníka snad šlechetného

Kdo zná? Proč sám nevypraví skutku?

Kde a jaký svědek? V posvatného

Řádu chrámli chcete vsýti půtku

Zďábelněnou? Krále vznešeného

Prznit trůn? Hle! pozorujte v smutku

Ženu s dětmi! Takli září vina?

K duši tělí vztek jen divočina.“

„Co to slyším?“ vykřikl stařec, „nebe!

Proč se nesesuješ? Slunce! tváře

Zakrý jasné, smrti hrozná! tebe

Prosým, vyrvi starce ze žaláře

Hanebného světa, aby sebe

Nepoškvrniv věčnosti se záře

Dotřev vyznal světu na posledy,

Že v něm Satan rozlil zrady jedy.

Slouha páně zuří, víru čistou

Novotami kále peklu slouží,

Klam již hoře zhubit pravdu jistou

Ve svatyni pěny bludu krouží,

Božní hany, a vy netřepíte

Motaniny pekel? Bratří! píte

Hanebnosti med, mne neřest kněze

Nevadného v hrobu temnost sveze.“

Řekl, a zakryv tváři rozbědoval

Nářek, až se muži ulekali.

Na nebi meč mstícý ukazoval,

Andělé se v soudu zamžikali,

Věčným trestem Čechům pohrožoval,

Kázal, aby zrádce rozsekali.

Rváč se zlítiv uchopil se meče,

„Bůh nám káže, ať krev zrádná teče!“

Hluk vznikl. Čech se opřel rozvzteklencům,

Jako zvětříli se bouře krupná,

Tma se rojí, vichry k stromů věncům

Drouc se, ač ční skála neustupná,

Hlomoz plodí k ustrašení žencům,

Led se sype, sráží hlava zpupná,

Bohatého žíta, zbitý statek,

Lidu smrt a křiky čtveří zmatek;

Tak y v rozbouřeném shromáždění

Šlehá v plamen vztek, a plodí hřmoty,

Bůh a víra, pravdy potupení,

Nevěry a zrady žravé psoty –

Hřímá rázem v duchů zplamenění,

Rozkřidluje zbouřenosti sloty;

V hluku děsném: „Pokoj!“ Bruno káže,

Přísným okem zpouru v letu váže.

„Král sám rozhodne při. Míru ctitel

Z nepravého soudu chvátám domů!“

Zmizel z bouře pravdy oslavitel.

Zbor se lekal msty a kázně hromu,

Král jim ostrý nevinnosti mstitel

Mrazyl smysly; národ chlapství lomu

Vytrhnouti míně nepovolí,

By kněz třel moc, nevinuli trolí.

Oto nespouštěje oka z ženy

Rozbrojem a smrtí ulekané,

Dí k ní: „Veškeren svět nemá ceny

Kráso! za tvé srdce milované.

Buď má! Smrti tvář co mžikot pěny

Vplyne v dým, muž nohy ukované

Sprostiv kruhů do pustiny vběhne,

Když tvor rájský do rozkoše lehne.“

Jako trhne se a strachem zbledne

Dívka v sadě, hadli číhá v kvítí;

Tak y Božena se s dětmi zvedne,

Kostne, v žilách ledu mrazy cýtí.

Jako bouře vytvoří noc ze dne,

Nebe ze tmy, s horli slunce svítí;

Tak duch tmí se, změní v Božský leskot,

Ouzkostíli rozum zplaší třeskot.

„Hanebníče! smrt!“ rce. „Buď tvá družka,“

Zahřmí Oto; ptá se lstivě kněží:

„Víra ničemnáli trůnu služka?

Bůh pán, tvor prach! Slávu nebes věží;

Obživněte! k cýli dělí stružka,

Přes ni – Bůh živ, mol mři! Soudce ježí,

Svou moc výší, kněžím pevní vládu,

Dokud Prušanům král kříží k pádu.“

Rozbouření živne, hluk a klení

Sýlí kněží, děsý s dětmi matku.

„Ach! mé děti!“ vzdychá v rozprchlení,

„Což sy s neviňátky počnu v zmatku?

Satan vtřel se milým do blažení,

Zbavil nás cti, pokoje a statku;

Světli zuří, kam se vrhnout mohu?

Lsti hřmi! nevina se vine k Bohu.

Lidé! Bůhli vaše duše leká,

Patřte s poděšením na nevinu!

Šlechtic muž; proč kněz se na něj vzteká

Nemotornou vymejšleje vinu?

Netrň! oslavení věnec čeká

Na tě za strach šlechetnosti synu!

Podvod pravdou zmizý, skála změkne,

Svědomí hrom neprávníka lekne.“

Řekla, k prsům stiskla neviňátka,

Obětujíc Bohu pravdu svatou.

Dítky krásné jako holoubátka

Ovinuly láskou matku zlatou.

Stařec kněz ach! hledě na děťátka

Výšil ducha outrpností zňatou,

Klekl, a sepiav ruce: „Odpusť kmetu,

Že chtěl střít ctnost v nevinnosti květu.“

Oto zarazyl se vroucý řečí,

S posměchem y rozvzteklením patřil,

Jak kněz litujícý v prachu klečí,

Člověčenství cyt se s vírou zbratřil.

Mžikl, a sok a rváč a kněží mstiví

Zbouřili se pekelnícy živí,

„Smrt a věčná kletba na pohana!“

Zahučela jak hrom mstícý strana.

„Smrt a kletba! y já bratří! pravím;

Mělby muž se pohnout krásy střelou?

Řád a Boha pevná skála slavím,

Světě se mu s tělem, s duší celou,

Vyšli peklo! ku křesťanům pravým

Hvězdy neviny a krásy s vřelou

Srdce výmluvností, sebou nehnu,

Vyřknu smrt, a v blaha rozkoš lehnu.“

Zahřměl rozhorlenec, když y rváče

Žehravost a závist k pomstě pudí.

„Nedočkavostí mé srdce skáče;

Vásli ledu víra neprobudí

K činům Boha hodným? Zdeli pláče

Žena, slzy dětem tváři prudí,

Muži ocel – Ach! žel škvrna černá

Zpekelňuje srdce Krystu věrná.

Lid se bouří, a vy muži mdlíte?

Vám neb zrádcy smrt.“ Kněz pozdvihl hlasu.

„Muži, ženy! hrůzli nevidíte?

Na zmatku se s podivením pasu,

O prchlíku nešlechetném víte,

Bůh vám srdce bodá, a vy v kvasu

Rozkošnosti zarývajíc duchy

Zbožňujete mrzké neposluchy?

Bůh vás vyvrhuje z lásky klínu,

Zatracuje v nekonečný plamen,

Že jste lekajíc se krásy stínu

Otevřeli nepravosti pramen,

Prchněte, ať duch můj v zrady blínu

Nespiv se y nezdřevnatí ramen

Prudkosti, a vletěv pevný v nebe

Zvýší lid, a zblahoslaví sebe.

Bůh y lid smrt vyřkl, a vy mřete

Ouzkostí? Kde skryt jsy hanebníče!

S ním sem; života dny roztrhněte,

Peklo šlehej plamen, vydej klíče

Horoucýho žaláře!“ Ha! kvete

Růže pobožnosti, jako lvíče

Nedočkavé horlivost se třese,

Strojí hranicy a oheň nese.

„Neznabohu smrt! Smrt neznabohu!“

Opětují hlasy s zuřivostí,

„Horlením se zalíbíme Bohu,

Potvrdíme práv svých nestraností.

Spravedlnosti! kdes? Zkřidli nohu,

Oblaž lidi svatou ochotností!

Kdo jsy pravdy, kdo jsy Boží ctitel,

Staň se kněží věrných oslavitel.“

Jak strach s zmatkem při posledním soudu,

V propastili bezdné shrknou světy,

Třesoucýho uchopí se oudu,

Cti a rozkošnosti sprchnou květy,

Hrdinové v bázlivosti proudu

Ukvapujíc s živícými lety

Soudcy, před trůn vznešenosti padnou,

Tak zde ukrutnícy hrůzou vadnou.

Božena co lvice v smrti žádných

Nehrozýc se střel a příkořenství,

Zbrojí ducha, poděšuje zrádných

Závistníků bleskem náboženství.

„Kdo chce,“ řečí, „roztřepiti řádných

Svazků věčnost hromem násylenství,

Hanebníka v zdržujícý chůzy

Ještěr svědomí zděs, a msty hrůzy.

Tys můj právem svatým. Kdo práv srazý

Božství? Ani pekla horoucýho

Závist lásky čisté nepokazý,

Hana jedem hada kynoucýho

Šlechetnosti jasné nepoplazý,

Žena muže ctností krásnoucýho,

Ať střel smrti mračno kolem šustí,

V rozvalině pomsty neopustí.

Tvá jsem! Bůh štít nevinnosti křehké

Dechem ještěrů a lvů vztek zvrátí;

Mocný král co plevy katy lehké

Zvětřiv milých ulekání skrátí.

Katané! proč rozdrážděné lvice

Nevedete s mužem na hranice?

Strachli mrtvě vřelce ruce spíná,

Msty se leká duše v těsnu líná?“

Ticho. Oto pozoruje hnutí

Mezy Čechy; plesá, po táboře

Že se bouře znítí k vypuknutí,

Lid se zježiv jako trhlé moře

Strhne krále k bráně zahynutí,

Prušan číhajícý v syvé hoře

Jako průval spadne na zmatence,

Zmaří v proudu štěstí oslavence.

Okem kyne na horlícý kněze;

Plamen syrný trhá bouřícými,

Msta se s smrtí na pekelném veze

Draku, odváženost ječícými

Žehrateli k Václavovi leze,

Škubá ženou, dětmi plačícými,

Ostří zbraň, a s šklebným posmíváním

Kvapí k velkým pomsty vykonáním.

Jako bouřeli se rachocením

Mnohoranným v horách oznamuje,

Vicher živne, nebe osvícením

Křižotvárným kraje ulekuje,

Hlukot hromů blízkých rozdrcením

Skalin nahých smysly uchvacuje,

Lek a hřmot y smrt a život všady

Jeví křižujícých ohňů hady;

Tak y po táboře bouře šlehá

V plamen, plodí pověrami zmatky,

Poděšený lid co dravec běhá,

Vidí starce, uplakané matky,

Bázeň jak svět na svědomí lehá,

Rozkolíbá cti a lásky zvratky,

Msty se leká, práv se svatých bojí,

Outrpností vře, a křiky rojí.

Vidí Boženu, a slyší pláče

Neviňátek; muže ctného pevnost

Zaráží y rozďáblené rváče,

V srdce zocelené vtírá levnost

S bolestí se; rozhorlenec skáče

Zuřivostí, Čechy pojí krevnost

S nešťastnými. „Cyzynecby námi

Vládl, a hyzdil šlechetnosti chrámy?

Na svobodu! Patřte! jak se žena

K nohoum vine s dětmi spanilými!

Ty mi tváři známé, jaká změna!

Bože! krása rajská zavilými

Ukrutníky střená; a ty Čechu!

Krásy své květ stavíš ku posměchu?

Kruhy raž, ctnost strhni ze žaláře,

Rozdrob vztek, a rozplaš mstivé snáře!“

Řekli mužové, a hoříc zlostí,

Šíříc hluky obnažili zbraně.

Rváči rozžehraní kyselostí

Se co vlcy obořili na ně;

Táborem vztek zobřil zvětřeností,

Msta a sobství živly v každé straně,

Jakby bitvy rozběhly se proudy,

Plamen hněvu rozžal vojska oudy.

Hřmoty náhle tichnou, lid se dělí,

Oto míjí davem, jen zlí kněží.

Kdo se ulekaným vojskem bělí,

Bouři v peklo sráží, pokoj věží?

Král to mocný; jak se vojsku vtělí,

Kázeň vládne, strach se v tvářích sněží,

Okem kyne, řád tře dobrodruhy,

Muži třepí Václavovi kruhy.

Vidí, slyší, Václava se táže,

Muž se koří pánu, pevně praví:

„Šlechtic Čech jsem; kdo? slib ústa váže,

Žádná škvrna duše neohaví.“

Ženu tiší pán, a kněžím káže.

„Pokoj s slušností mou vládu slaví,

Žádný nehni nevinnosti vlasem!“

„Díky!“ rod a vojsko zvučí hlasem.

Poobsýliv jídlem rod y slovy

Propušťuje milé na svobodu.

Kněží roznícení jako sovy

Zasýlají kletby ctnému rodu,

Kletbu vyřknou vojsku: „Ženy vdovy

Zanecháte mrouce v štěstí plodu,

Bůh své v peklo srazý bojovníky,

Vsadí na trůn vaše protivníky.“

Kletby lid se děsý. „Co se stane

S námi? s zvědavostí k sobě řečí.

Neštěstíli vyhřmí svrchované

Bídy, čili Bůh nám rány zlečí

Nehod, pod ochranu milované

Přijme muže s nepřetrhlou péčí?

Ach! kdo pátrá v budoucnosti lůně,

Trestli sníží, vzkřísý nás cti vůně?“

Řkou a osudu se lekajíce

Nedůvěrně na nebesa zhlíží.

V plamen rozšlehuje strachu svíce

Bázlivost. Když Mladota se blíží,

Lidmile ach! bílí ouzkost líce,

Zoufání a hanba kroky tíží,

Vitkov v poutech pán, msta Boží živne,

Y my klesnem, vzdychá lid, a syvne.

Rváči prohlašují Čechům pády,

Rozhrnují neštěstí střel roje.

Tajně rozsývají strach a vády,

Rozkřesují mezy soky boje.

Oto rádby zvrátil skálu vlády,

Král však plaší slovem nepokoje,

S výborem svým v nenadálém rázu

Chystá Prusům rozkvašeným zkázu.