Otokar. Zpěv šestý.

Slečna živne. „Vysvoboditeli!

Ach! kde otec? jižli na svobodě?“

Ptá se jemně. „Mezy nepřátely!“

Dí Dejm. Veta po slaveném rodě!

Milostnice vidí v duchu pluky

Čechu slovútnému chystat muky;

„Kam se vrhnu? Ach! kdo z mdloby děsné

Rozplamení k činům srdce těsné?

Mladoto! své vlasti jasná slávo!

Tváli ruka zocelená klesá?

K činům muži! srdceli tvé zdrávo,

Duchli odvážnosti jiskry křesá!

Tys mých štěstí život. Prus mé právo,

Prus kmen cti a blaženosti tesá.

Svěť se! Ach! co pomatená pravím?

Zoufáním y milého se zbavím.“

V rozprchlení k nebi ruce spíná,

Slzý trpkých vycezuje toky;

Milka hladíc k tichu napomíná,

Prosbou poutá okřidlené kroky.

Otce v smrti vidí, hrůzou zsýná,

Rozvětřuje muže Prusům v boky,

Smrt a láska, čest a msta ji dráždí,

Mrtví muž, y sylnou živí páždí.

S užasnutím hledí vyprostitel

Na blednoucý tváři vřelé panny.

„Mělby slávy syn a krásy ctitel

Strpět posměch nepřátel y hany?

Krásná slečno! tvůj y vlasti mstitel

Zkřídlí běh, a otce do ochrany

Vzav se spaní zhostí, krmu netkne,

Až se s nepřítelem vítěz setkne.“

Praviv Čechy k namahání pudí,

Stíhá cestu Prusů chvátajícých.

„Snad zde dráči oslavence trudí,“

Rce, a třepí řady sápajícých.

Márná práce, z unáhlení budí

Ducha, spíná těla lítajícých,

Slyší s potěšením: „Hnáti druhy

K hradu viděli jsme spiaté kruhy.“

K hradu míří, outokem naň žene,

Plaší ulekance jako plevy;

Kde mdlí vězní? v mysli rozhorlené

Sýně přehlíží y dvůr y chlevy,

V sklepy mrtvolinou zakalené

Slídí v spolku milované děvy,

Ve dnu hlubin nalezá ó Bože!

Slavných Čechů zděsujícý lože.

Srdce krvácý, a hrůzou trne

Duše tklivá, spiaté u skaliny,

Mráz se do žil uleknutých hrne,

Uzří matky s šlechetnými syny.

Skálo! člověkli zde neustrne

Nad nevinou, zboř se v rozvaliny,

Vylí slzy, šlehej z pekla plamen,

Práchnivíť tu cti květ, ocel ramen.

Vítězové rozrážejí pouta,

Z hrobů uvádějí na svět matky,

Stínové se mladíkové z kouta

Puchnoucýho plazýc duší zmatky

Podivením tváří, jakby routa

Vůní spíjela jim smysly, statky

Oupravné je vekouzlily v nebe,

Větří, mdlí, a prohlížejí sebe.

Jako povstaneli mrtvý z hrobu,

Uslyšíli hučet zpěvy smutné,

Pohledneli na dav, na podobu

Plačícýho lidu, strach mu utne

Rozumu květ, nedbá na ozdobu

Života, a veselosti chutné

Vida nepocýtí srdce ledné

V trudu vězýc lahodnosti jedné;

Tak y bídou zpitomělé duše

Hledí s užasnutím do života.

Kat a meč jim svobody sen ruše

Jímá myšlení, a chlapství psota

Jak stín zobrujícý s nimi kluše,

Z andělů se tvoří nedobrota,

Z prostitelů divočiny vilné,

Z vlasti zvuku lest, neb zdání mylné.

Lidmila: „Ó otče bídný!“ vzdychá,

„Takli tebe kruhy usnížily?“

Tvář jí bledne, od slz neosychá,

„Ach! co lidé lidem ublížili,

Že mrou zdrávi?“ Trne, sotva dychá,

Světa všeho hrůzy obtížily

Srdce měké, oko na žalostné

Podívání patříc hořem kostne.

Z umrtvení probuzují zvuky

Ztruchlujícý duše ctného zboru.

Jako blesk se rozlíhají hluky,

Muži pádí na divokou horu,

Zastihují rozplašené pluky

Děsýcý se Čechů jako moru,

Jako snové míjí, jen jest vězen

Lipský na pustině vynalezen.

Vírná matka rozmilého zpěvce

Jako oka ošetřuje svého;

Když mu v srdce zamířili dřevce,

Prsy svými obhájila mdlého,

Když y paní kázali co děvce,

Nesnížila ducha vznešeného,

V bídy jedy, v pohanění touně

S synem vešla nesouc chlapství houně.

K vězným trhlým vrátili se spěšně,

Matka v čelo uváděla syna;

Na ni bídní pohlíželi směšně

Jako zatvrzelá divočina.

Jako rozkveteli v máji třešně,

Loudíli včel roje medovina;

Tak y výtvorové všeho zmatku

Osypali podivením matku.

„Outlá hvězdo statečného rodu!

Vzhlédni na ubohé!“ paní řekla,

„Bůh nás z chlapství uvedl na svobodu,“

Ruce sepnouc s povzdechnutím klekla,

Tvrdnoucý y skála nepohodu

Ulekaných matek vidouc měkla,

Oči lily slzy, vzdychla ústa,

Když proud hoře vyvalil se zhusta.

„Ten pád, synu! tebe očekával,

Ten pád hrozný oslavené Čechy,

V hroby šlechetníky pochovával,

Vystavoval Prušan na posměchy,

Panny růže s smíchem rozsekával,

S dychtivostí lítal na vrch střechy,

Aby spatřiv v poutech tebe králi!

Prozpěvoval svému vůdcy chvály.

Ouzkosti mrak uprchl, Bohu díky!

O, mé srdce proč svých zhojňujícých

Nevyhrneš cytů bojovníky

Vlasti hrad a slávu zbožňujícých?

Vám se vzdávám, na vás zástupníky

Neviny co skalin vstupujícých

K nebi ocel skládám na rozcestí

K oslavení svého syna štěstí.

Ratolístka rodu vznešeného

Syrá jak květ nedotklivý pučí.

Ztrativ poupě otce statečného

Klesl mně neviňátko do náručí,

Ach! má láska šetří ubohého,

Má ho křehkost šlechetnosti učí.

Boje hlas se ozval, v boj s ním letím,

Vlasti, cti a Bohu milka světím.

Mladoto! mé blaženosti štíte!

Mdloby skálo! tobě syna svěřím;

Čestli vede k chrámu cti tě dítě!

Zkyneš v obra; ku věčnosti změřím,

Kam jen slunce šlechetnosti svítě

Proudí, kroky své a pocty peřím

Zjasněného syna zočíc kleknu:

Staň se mužem! s potěšením řeknu.“

Rce a k nohoum syn jí padá vděčný

Přisahaje cti a vlasti službu.

Matka pohlížejíc na srdečný

Pohled jeví duše tklivé tužbu,

S synem v slávy okol nekonečný,

V nesmrtedlnosti y vkročit kružbu;

„O, mé dítě! jak stín krok tvůj stihnu,

Ducha mdlého k vznešenostem zdvihnu.“

Tklivost pohybuje zajatými,

Po zkříženém myslí vybouření,

S rukami se k nebi sepiatými

Tváří srdcý zbitých oblažení.

Synové y matky s zaťatými

Pěstěmi co lvové v rozhorlení

Pomstu slibujíce vrahům živou

Vyhřimují duše žádost divou.

K unáhlení vřelcy poručníka,

K rozvětření v běhu pudí láska.

Oko zakalené milovníka,

Zříli k nebi povzdychujíc kráska,

K nemožnostem křídlí, násylníka

Chopí v letu, mužností se vráska

Shladí milostenky poděšené,

Svobodou svých v mžiku oblažené.

V ouvalině hrůzy: „Ku pomocy!

Kde jste lidé? kde jsy sylný Bože?“

Zní hlas, „kati ubohému otcy

Stelou na plamenu smrti lože.“

Dřív než křídla zdivočené nocy

Rozsypou tmy, sýly zlosyn množe

V popel spálí hrad a zhubí kraje

Jedy vzteků vlastí rozlívaje.

Jak když anděl pozatroubí k soudu,

Veškerý svět uchopí se letu,

Hroby puknou, oud spojí se k oudu,

Ctnost se zastkví v nejlícnějším květu,

Tak y jakby jiskra padla k troudu,

Zhouba věčná pohrozyla světu,

Bojovnícy nastavujíc sluchy

Zocelují sýlu, bystří duchy.

Vidí, slyší, letí, rozhánějí

Hlukem nákeřníky ulekané.

Jako Bohům z hradu vyzvánějí

Pochvaly a díky svrchované.

Bohové a muži zachránějí

Na životě krásy milované.

Bojovnícy Páně! v sýni vstupte,

Vizte mstu, a ukrutníky zlupte!

Šlechetnícy vstoupí v sýň, a zkostnou,

Divou poušť, a krev y kruhy vidí,

Hledí s otřesením na žalostnou

Bídu křehkých ukovaných lidí;

Ach! ti, dí syn, žehravostí zlostnou

Muk a smrti poděšení klidí,

Na ctitele posvatného míru

Bezbožnícy vlili pomsty sýru.

„O, mé děti! vlasti neznám žádné,“

S pláčem vykřikuje stářec mroucý,

„Můj rod milý z domácnosti řádné

Vybouřila v zmatek závist vroucý;

Zočíc šat a zlato duše zrádné,

Poblikujíc s vztekem na lesknoucý

Prospěch Čechů Bohem věncovaných,

Roztřepili štěstí požehnaných.

Bohové kde – aj! co volám Bohů

Planých ku pomocy v smrti tísni?

Bože mocný! rozdrť neznabohů

Tvrze, vysvoboď vlast vrytou v plísni

Bludů rozjitřených, hrdost rohů,

Nebe stýkajícých v hanbu sraž, a v písni

Zkřidlujícý oslavnětež vděky

Víry svaté po veškeré věky.

Vyslancové Boží! mého rodu

Štíte! hrade svaté nevinnosti!

Svými nevkouzlíte na svobodu

Hrdinstvími zbité spanilosti!

O, mé dcery! kráso světa v plodu

Jímajícý křehneš blaženosti.

Má krev Bože! kati zdržte meče!

Smilování! msta vře, má krev teče.“

Klesl v zem, zahřměl děsýcými kruhy,

Zplakal, až se otřásaly stěny,

K poděšení odhrnoval pruhy,

Vířil vztek, a vystřikoval pěny;

Kroutě očima a dobrodruhy

Bohem zaklínaje k pomstě ženy

Ušlechtilé, zavzdychl, jakby z těla

Utrýzněná duše odletěla.

Čechové svých srdcý k slitování

Naklonivše pouta rozpínali.

Na divokých katů bičování

Osvobozency sy s pláčem zpomínali,

Ženy vidouc starce zkřižování

Zoufalého lekem sesýnaly,

Mužům skalným povstávaly vlasy,

Zaslechlili bědujícých hlasy.

„Na svobodě dychám, v život letím,

Tělo skalní, duch pne k nebi sýlu,

Prostitelé! vám svůj život světím,

Otevru y bezpečnosti žílu.

V jakés světa prostrannosti duchu!

Vyzdvihl hlavu z smrtícýho puchu?“

Vykřikl stařec, své y Čechy líbal,

Varným plésáním je ukolíbal.

„Bůh váš – Ha! kam prchly Bohů mdloty

Pokynutím jeho? V páry kalin;

Křehké srdce děsýcý se sloty

Rozvětřené zpoury do rozvalin

Zmatku kleslo, Bůh váš do jasnoty

Oslavení z příkořenství skalin

Tvoře chrámy blaženosti pevné

Uvedl kmeta v máji sýly zjevné.

O, mne blaženého nešťastníka!

V moři plavu cytů, kýž mé děti –

Ach! kam vraždícýho svrhla dýka

Rozkoš mou a krásu? Zpráchnivěti

Máli tělo ctného svobodníka

V sběhu nehod, v hrob se jako směti

Sláva zvěčněného rodu svalit,

Šlechetnosti čisté tvář se zkalit?

Dráči hrůzu veškerého světa

Sesypali na mé srdce těsné.

Pán jsem, muž a otec štěstím kveta

V proudy zaběhl zmatenosti děsné.

Kde jste slávy zkvétajícý leta!

S vámi v dým y vlast má zbitá klesne.

Zahyň světe! srdce pukni tklivé!

Čest a krásy zhasly milostivé.“

Řekl, a pohlížeje tmavým okem

Na outrpné duše ruce křížil.

K Mladotovi nejistotným krokem

Povzdychuje jako mol se blížil.

„Mstícý zástupníku! rádbys skokem

Lety loupežníků klamných ztížil,

Potřev mrzké vrahy na outěku,

Vyrval Čechy z jízlivého vzteku.

Noc své rozeslala chumeliny,

Hrom se ozývá, a zem se třese,

Vychytralcy do hor zátočiny

Skryvše pány spějí směle v lese.

Chraň se zrady! zmužilosti syny

Spaním živ, msta svůj let k nebi vznese,

Zbudíli se slunce, kmet vám zjeví,

Kde klam mstivý oslavence dřeví.“

Praviv přísahou se vázal tuhou,

Jak Bůh bdí, že slova splní svatě.

Ulichotiv hosti, tváří druhou

Okouzloval klada v ryzým zlatě

Lahodivé krmy k posylnění,

Vína, zpěv a krásy k potěšení

Vysýlaje v rozkošnosti sýdlo,

Vojsku prahnoucýmu dčbán a jídlo.

Zsýliv bojovníky bystré stráže

Rozložoval vůdce vůkol hradu.

Přehlíd stráně, stany pevnit káže,

Smělce stanovuje na ohradu.

Lipský s lidem, senli smysly váže

V bezpečnosti, odstraňuje zradu

Křižuj v poli, řiď a živ svých zbraně

K pravé stříhaje y k levé straně.

Ztuživ řád, a na odpočinutí

Doprovodiv panicy y pannu,

S Závišem se v sýni k bdění nutí.

Prudký sen je pojav pod ochranu,

Rozžal černé zrady rozpuknutí,

Noc jak peklo rozohněná hanu

Zakrývala krupovitým mrakem,

Vystoupila s násylnosti drakem.

Stařec Voman s syny hanebnými

Na hrdiny padá, spíná nohy,

V skalí vleče, slovy hanlivými

Potřisňuje slávu, zůve Bohy

K pomstě neslýchané, ohnivými

Šípy bodá rány, s cyhel stohy

Hradí žalář, s posměchem y praví:

„Král zde zejtra Prusy zblahoslaví.“

Zhasyv žížeň msty co liška lovná

Krade z ohradu se do okolí;

V bezpečnosti s syny: „Má moc skrovná

Divotvorné nepřátely strolí,

Sražme vojsko!“ dí, a outok rovná,

Křižujícý stezky k schránce volí,

Chvátá, s šerujícým ještě ránem

Žížní štěstí, vítězství slout pánem.

Lidmila se ze snů strašných trhá:

„Bože svrchovaný! co se děje?

Divoch otce krvavého drhá,

Slotiny han na mroucýho seje,

Na Mladotu vrahů pluk se vrhá,

Muž mdlí, krev se nešťastného leje.

Kam se skryji? kdo mne kruhů zbaví?“

Ruce sepnouc ulekaná praví.

Lipská k poděšené spěchá, čtveří

Matka strachy, naslechá y všady,

Tichem mrtvým ulekání keří,

Rozšlehujíc zoufalosti hady

Obloha se bezpečnosti šeří,

Bázeň, zdali Prus vpadl do ohrady?

Zmocňuje se srdce lekavého,

Větří ducha zdáním zplašeného.

Mladoty a bratra nenacházý,

Do mdlob padá, Lipská s hradu křičí:

„Čechu zrada!“ Bystrá stráž v hrad vcházý,

Zrakem orlovým a se lstí lvičí

Lipský pátrá, za své život sázý,

Ohromnutí: K zbrani! stopy zničí,

Prušan s hor se rojí. Lipský varný

K outoku lid rozkřidluje švarný.

Zahrnuje řadu s chytralostí,

V čelo, v zad a boky náhle vběhne.

Jádro hrdinství a vyzralostí

V srdcy odpočívá, zbraní nehne,

Až se Prušan míhá zmateností,

Rázem ocelových syl naň lehne;

Voman vida smrti hromobití

Kvapí, v touň se skrývá do rokytí.

Stráž se přísná s hradu neodstraní,

Kam se vlny bitvy valí, zvídá,

Ochraňuje, potěšuje paní,

Průchodu y tajných stezek hlídá –

Lidmila se, jakby věčné spaní

Smysly spialo, v život neohlídá,

Ach! jen matku boje šumot leká,

Vítězství y smrti s hrůzou čeká.

Srdce rozbodují zprávy mylné,

Lipský vítězý, zas Prušan plésá,

Bože! sem se sypou řady sylné,

Ach! Čech vrahy sápajícý tesá.

Vizte! otáčí se zbory pilné,

V hory tratí, na hřebeně klesá

Naše sláva! k lesům lomoz proudí,

Prus snad Čechy do záhuby loudí.

V hradě roste zoufání a zmatek;

Slečna okřívá, a padá v moře

Rozježených vášní; trhlých matek

Pro syny křik, nevypravné hoře

Milujícý panny, pustý statek,

S divokostmi boje na oboře,

Nepovolné stráže bystrá chůze

Vytvořují peklo v plné hrůze.

Panna uchvácená vášnivostí

Proudem klesá; matka poděšená

Ku pomocy spěje, zuřivostí

Boje z pomahání vybouřená

V duchu k synu s lásky ohnivostí

Letí, lomí rukama, a střená

Smrti ouzkostmi a lesky slávy

Líbá slečnu, šťastné žádá zprávy.

Svodné naděje y jiskra hasne,

V lidotrávné bitvě syna ztratí.

Kvítek rajský, budoucnosti jasné

Perla – ubohé se rozum hatí.

„Bože! tys ho vytrhl z výhně časné

Ohavnosti, tvůj blesk čelo zlatí

Kynoucýmu hrdinovi v boji,

Vrah se lítí, můj hrad padne v zbroji.

Spas ho Bože! andělové střely

Zhyzďujícý smrti zahánějte!

Pane na nebesých! jaké zněly

Zpěvy do vysosti? Vyzvánějte

Posvěcency Boží! nepřátely

Oslavené muže! vyzvánějte

Slávy rozkoše, a živte matku

Láskou Božskou v rozvodnění zmatku.“

Rozohněná divem k slečně klíží

Srdce, budí trhlou z matných letů;

Skutečnost ach! v touň hrůz šlehá tíží

Zoufání co rozdrcených světů,

Milovnicy prudkou pouta víží

Syčícýho svědomí, že květů

Zjasňujícých pozbavila Čechy,

Vystavěla slávu na posměchy.

Ach! co počne? Třícý průvalové

Zoufalosti na ni dorážejí,

Tma se rojí, v chlapství hrdinové

V bezdné touně skály zavážejí,

Otcy na hranicy katanové

V srdce klíny s smíchem zarážejí,

Ples hřmí, krev se lije, oheň zmahá,

Po rozmilé otec v mukách sahá.

V otroctví, v smrt dceraby se vrhla

Pro dobrého otce, pro milence.

Život hořkne, sladne smrt, vždyť strhla

Osudu zlost slávě s čela věnce,

Neštěstí pěst blaženosti zdrhla

Ráj, a vyjasnila zavržence;

Na ni vlast y láska sype hromy

Za zbujněnou hrdost, za pohromy.

Vítězný zpěv křísý z mdloby matku,

Syn co anděl v slávy společenství

S plesů výrazy se blíží k statku,

Zdobí duše krásou člověčenství.

Ženy z pout se vytrhují zmatku,

Nehrozýc se divých násylenství.

Lidmila jen smrti dcera syví,

V moři lásky zoufání své živí.

Matka syna líbá, k slečně kvapí

S vítězem, a s pevnou srdečností

Mluví: „Můj syn nákeřníky lapí,

Vysvobodí Čechy z hanebností.

Ať Prus zhrdne klamem, Čech mu chlapí,

V mžik se zastkví otrok velebností,

Ctný duch prošev ukrutenství plamen,

Znebesyv se najde slávy pramen.“

Rce a s bojovníky vůdce hledá;

Darmo, nespatřují ani stínu.

Milovnice trnoucý a bledá

Šetříc pohnutí a dechu v klínu

Puklin pátrá, oddechnutí nedá

Dychtivcům, a leze v kalin špínu,

Volá, nadějeli mžikne záře,

Hoří radostí, a jasní tváře.

Ticho mrtví jiskru živobytí,

Zpěv a hřmot a milých provolání

Nevybouří hrobů, hromobití

Jak v den soudný nad hlavami shání

Smrti střely, vášní vlnobití

Ježí hlavy, pláč a proklínání

K nebi ráží, zapálení hradu

Pomstí Čechů pád a pekla zradu.

Hořte pekelnícy! oheň nesou.

„Stůjte!“ Lipský dí, „msta vůdce spálí.“

Leknutím se rozlítěncy třesou,

Do propasti oheň zbrkle válí.

„Ach! kde výbornícy naši, kde jsou?

Potupy kde, kde je chlapství kálí?“

Mluví, slzý; vybouřené hněvem

Lipský krotí blahorodným zpěvem:

„Kde tlíš slávo vlasti? Ach! vlast vzdychá,

Mužové co skála tvrdí měknou,

Tvář tvé milostence neosychá,

Slzy umořují růži pěknou,

Tvéli srdce bije, duchli dychá,

Věrná ústa milovnicy řeknou:

Poleť ke mně krásná milostnice,

Strhej nectná pouta jako lvice.

Hory doly! kryjeteli perlu

Hrdinství, a hvězdu laskavosti,

Zachovejte nezrušenou berlu

Outlosti a šedin milostnosti.

Vizte krásu vnadnou, v oku perlu!

Strňte! rcete k růži rozkošnosti:

Poleť v stráně krásná milostnice!

Strhej nectná pouta jako lvice!

Draví ptácy! nelítostné saně!

O milémli muži v poušti víte,

Přistupnětež k milostivé panně,

Bleskem krásy dravost obměkčíte.

Nekal rajských růží! v syvé straně

Práchniví tvůj milý! promluvíte,

Poleť s námi krásná milostnice!

Strhej nectná pouta jako lvice.

Lidé! Bůhli s vznešených čel hledí,

Cytli šlechtí srdce, ducha láska,

Patřte! panna anděl slzy cedí;

Máli uvadnouti jak květ kráska,

Bolestili srdce outlé jedí,

V plamen vyšlehuje živá láska?

Plesej! rcete, zdravý oslavenec

Milostence nese pocty věnec.“

Utichl. Věnec milostence nese,

Jako posel s nebe dívka praví,

Na Lipského zhlíží, a se třese,

Krásu políká, a slova staví.

„Za mnou! vévodové v děsném lese,

Kam jen tajný průchod dovypraví,

Hladem mrou, y zhasnou v okamžení,

V životli se cesta nevyplení.“

Hrobu došli; truchlou slyší píseň,

Až jim srdce skalní, chabnou duše:

„Vrahu! sraž k nám všeho světa tíseň,

Naměř k srdcým jedovaté kuše,

Zakal slávu čistou v hanby plíseň,

Cti a člověčenství práva ruše;

Bůhli v boku nevinnosti stojí,

Kdo se zrady, střel a smrti bojí?“

Hrob se otvírá, a hrůzu vidí,

Krása člověčenství na smrt křehne,

Mráz jak vlk se vtírá v oudy lidí

Ulekaných, ouzkost v žíly vběhne,

Hlavu zmrtví, duše strachy zklidí

Horoucýho pekla, když se sehne

Do jeskyně člověk, puch a kruhy

Rozpalují v srdcých necti pruhy.

Lidmila se k nohoum milovníka

Šlechetného vrhá, líbá pouta,

Mužnost živne ctného bojovníka,

Vystupuje z děsýcýho kouta,

Ráží řetězy a panovníka

Vida mezy Prusy, jakby routa

Slávy smysly občerstvila skřehlé,

Bujní, žížní stříti vojsko zběhlé.

„K činům Čechu!“ dí, pluk rozschovává,

Kudy Prušané by na lov jeli.

Král s svým zborem kraje vyskoumává,

Slyší křik, a zočí nepřátely;

Řičan s bratry cestu prosekává

Posývaje půdu zbitých těly,

Prušan smrti nedbá, tře se stále,

Tiskne k oužlabině s lidem krále.

V těsnu Mladota se z doupat řítí,

Z všech stran zatahuje Prusy vzdorné,

S nebezpečenstvím čest Čechy lítí,

Štěstí líbá muže, rány morné

Metá v Prusy, nad hlavami cýtí

Švižné smrti šípy, v nemotorné

Hrůze víří, z ulekanců jeden

Není s zprávou k Kasanovi veden.

Prostitele král sám korunuje

Vděčností, a láskou panny vnadné,

V Mladotovi duch se okřidluje,

Nebezpečenství y smrt mu sladne;

Okolí král bystře vyšetřuje,

Kde Prus naposledy s vojskem padne.

„Zdráždiv Prusy, postup ku táboru

Mladoto!“ rce král, a zhlíží horu.