Otokar. Zpěv třetí.

Vojen padl, a vítěz v srdce naší

Země táhne! zpráva plodí hrůzy,

Z bytů pokojnosti v hory plaší

Pilné rodiny, a lítí lůzy,

V nářku veškerenstva kněží kaší

Se co vejři v vypínavé chůzy,

Slza v oku mdlých žen neosychá,

Vojovna jen, smrti obraz, vzdychá.

Což sy bez milého počne v zmatku?

Zoufání jí přemejšleti nedá,

Darmo vdova v osyřelém statku

Nejmilejší blaženosti hledá,

Stěny straší, děti děsý matku,

Milovnicy mrtví láska bledá;

Prchni! slyší do duše hlas hřmíti,

Živne k činu, v srdce chce meč vrýti.

Otec spěchá, vytrhuje z ruky

Zoufalkyni nástroj smrti divé.

Jako náhle nebeskéby zvuky

Rozháněly strašlivosti syvé,

Ubíhají jako snové muky

Z mysli roznícené, z duše tklivé,

Zhliží, jiskra moudrosti se křísý,

Hvězda naděje v tmu nehod mísý.

„Ztrp, ó duše drahá! čeho tobě

Změnit nelze; proč se pýčíš Bohu?“

„Marná, otče! žádost. V těsné době

Rojícých se nehod zdali mohu

Vyrvati se, plésat na porobě

Vévodkyně? Ouzkost smrti zmohu,

Staň se! tvůj duch Vojne! ženě svítí,

Ctnost mne vede, srdce cenu cýtí.“

Uzavřela smrt. Jí vzdychajícý

Hlas a prosby otce laskavého,

Rozkaz plaché vášně stírajícý

Rozumu a Boha vznešeného,

Rozkoše a sliby blýskajícý

Světa neodvrátí omylného;

Pevná duše pohrdajíc světem

Jen se ještě přibližuje k dětem.

Dítky krásné jako andělové

K matce roztomilé pospíchají,

Milostenku jako ženichové

S nejvroucnějším cytem objímají,

Hladí tvář a ruce liliové,

Vlasy zabělavé rozbírají,

K prsům tisknouc sladnoucými hlásky

Vyjevují prudkost svaté lásky.

Matka trne, miláčkům se kloní,

Zoufání a vášně mlčí dravé.

„Milé děti!“ slzy sladké roní,

V cytů lahodivých moři plave,

Slunce zblažujícý lásky honí

Bouři rozvětřenou mysli tmavé,

Srdce skřehlé mocní, oko vidí

Rozkoš světa, krásu švarných lidí.

„Vásli líbám, což mi do tě světe!

S vámi ráj, ach! radostí se třesu,

Tys má kráso, tys můj ctnosti květe!

S vnadami se ducha k nebi nesu,

Hořím, život světím; vy své pněte

K matce ruce, Bože umru v plesu;

K srdcy dítky, k srdcy srdce viňte,

Láskou zmužte, otcem k Božství kyňte!“

Mluví, líbá zlatá neviňátka,

Která v srdečnosti svrchované

Jako zkrásujícý holoubátka

Pijí ústa matky milované,

Proskakují vůkol na sedátka,

Vypravují vdově utejrané

O své milé, o své blaženosti,

S níli hrají v sýdlu rozkošnosti.

Matka pohlaďujíc řečné dítky

Líbá očko sličné duše záři,

Spatří s potěšením mluvným kvítky

Milkované v zkouzlujícý tváři;

Každý vzhled a hlas a krok y hnutí

Ku podivu milovnicy nutí,

Srdce vře, a duše proudná neví,

Jak svůj cyt a lásku milým zjeví.

Pro ně do končiny světa vletí,

Do muk nectných otroctví se vrhne,

V kráse zkynujícý blahých dětí

Jiskry ducha sýlíc ouzkost drhne;

„Ó mé děti!“ jistí, „za vás světí

Matka se, a jak muž v bitvy vtrhne.“

Obryně se zdvihá z kalu smutku,

Zbrojí srdce k odvážnému skutku.

Zdařilosti blesk jí svítí v temnu,

„Staň se!“ vytržená ze snů praví,

Z bouře bíd a z slunce slávy v jemnu

Lásky blažícý se dětmi baví.

„Zaplésejte! darmo mysli nemnu,

Matka zvítězý, vlast chlapství zbaví.

Ó můj Vojne! tvůj duch křehkost řídí,

V chrámli věčnosti se vtříti pídí.“

„Já jsem Vojen tvůj!“ dí k matce dítě,

„Bože! jaký div? Kdo mluví z tebe?

Ó má duše! Sám Bůh ženě svítě

Rozvinuje v násylnosti nebe.

Syn můj šlechetnosti plamen cýtě

Mělby hanebnostmi škvrnit sebe?

Slávy plodu otroctví se netkne,

Matka s vítězy se šťastně setkne.“

Rce, a Bohyně, ač proud se víří

Hrůz a zmatků, bouře krupná strojí,

Jasným okem do věčnosti míří,

Ducha mocnosti y těla dvojí,

Lásku nehynoucý v srdcy šíří,

Budoucnosti bleskotem se kojí,

Kleká, slzý dítky objímajíc,

Mstu a volnost Bohům přisahajíc.

Otec mužností se zrodiv dcery

Zkřidlujícý k divům duše chladné,

Žehná dítě, syny nedůvěry

Probuzuje z pitomosti vadné,

Sám se, nezhlížeje na pověry

Bázlivosti, tuží a y mladne,

Vojovna se uchopuje dětí,

S nimi k šlechticům a radám letí.

V kráse zmlazujícý obraz lásky

Jímá vnadami y muže letné.

Pohrávajíc zlatnoucými vlásky

Dítek svých a hladíc tváři květné,

Mluví k milkům slabnoucými hlásky:

„Bujný Čech vás zlaté hlavy setne,

Aneb sepne do poroby dravé

Vznešeného vůdce syny pravé.

Vyli otročiti kmene slávy?

Kde jste Bohové a muži pevní?

Květli krásy, vlast y s všemi právy

Sjíti má? Ach! srdce ouzkem dřevní!

Vidím pnout se nádhery co pávy,

Cyzý moc se věční, neřest krevní,

Můj rod Bože! kořen vlády jasné

S chlapy v bědování touni zhasne.

Konec cti a životu y jmění.

Lupič procházý se na mém hradě,

Otrokyně k jeho potěšení

K pluhu zapřažená orám v sadě,

Hlad a bič a věčné škaredení

Na mne uzavírá v mstivé radě!

Vojne Božský! kdo mne sprostí strachu,

Bych se neplazyla v necti prachu?“

Všecko mlčí. „Do otroctví jděte!

Zem i nebe slabých opouštějí.

Ó mé děti! hlav svých pozdvihněte!

Vásli bratří z vlasti vylouštějí,

Matka scedí krev, v proud bitvy skočí;

Blaze nám! již vítězství se točí

K utrýzněncům; Bohové se dobří,

Muži skalnatí, a vlast má obří.“

S nejstarším tuť vnukem otec v zbroji.

Lid se zarazuje, žena živne.

„Muži!“ řečí, „k posvatnému boji

Dohání vás podívání divné,

Křehkost s šedinami v lícném stroji

Mužnosti; a skalný pohled syvne,

Zplameněné srdce mře? Ha! zbuďte

Z leku se a nepřátely puďte!“

Řekla; oheň zňal se v valném spolku,

Muži pomstu přisahají věčnou,

Srdce hoří, hlava na vrcholku

Slávy pne se, matné Čechy sečnou

Zmaří, vůdcové se do okolku

Trouce přehlížejí půdu lečnou,

Vojsko táhne, otec hradu hlídá,

Žena v čele jedouc: Kde Čech? zvídá.

Kněžna s vojskem rozprchlým se scházý,

Jako k svým se přivinuje dětem,

Plamen statečnosti v srdce házý,

S matkou švarnou proderou se světem,

Budou plaché nevinnosti hrázý,

Ptáky předčí v podnikání letem,

Usta sladká, vzhled y vlídné matky

Splácý víc než veškerenstva statky.

Vévodkyně rozměřuje díla,

Skalní mstu, a výší vlastní cenu,

Radí svým, by nepřátel se sýla

Zběhlá zatočila na hřebenu

Hor a divých lesů, v těsnu žíla

Mužnosti se strhla, za odměnu

Vpádu Čech se nevykroutiv ladem

Pošel jak zvěř dravá morným hladem.

Ticho panuje, a lid se skrývá

Na pustině, kněžna kolem lítá,

S potěšením v rokliny se dívá,

S usmíváním vábným muže vítá,

Před bázlivcy Bohy strašné vzývá,

Moc a stroje k zahubení čítá,

Okem pronikavým v pevné chůzy

Plaší z srdcý lekání a hrůzy.

Po vítězství Čechové se pídí

Po oděncých v zemi, pusto všady,

Do lesů se derou, v horách slídí,

Vylezají na skalnaté hrady,

Moudrost roznícence v běhu řídí,

Poskytujíc platné v těsnu rady,

Hrad y vesnice se pánům klaní,

Tichý lid se blíže nezná zbraní;

Krále vítá, k vojsku pokrm nosý,

Cestu ukazuje pustinami,

Plésá, král že lásky balšam rosý

Na rodiče s ctnými rodinami,

Za ochranu zblažujícý prosý

Milostného stařec s nevinami;

Vítěz hoví nevinnosti vnadné,

Jižto trýzní ukrutenství chladné.

V běhu slavném zastavují pána

Skroušení co ovce šlechetnícy,

S pláčem vypravují, jak je rána

Chlapství mrtví, že teď panovnícy,

Jimž se otvírala slávy brána,

Táhnou, jak jim káží násylnícy,

Králi světí život, čest y jmění,

Z otroctví by vedl je do blažení.

Oulisnými sliby řeči sladí,

Skládajíce zlato k nohoum jeho,

K rychlým odvážením vojsku radí,

By se zděsyla moc lidu mdlého,

Bohatstvím a lahodami vnadí,

Krásou zplameňují mladistvého;

Nejbližšími potáhneme lesy

K srdcy, kde se rozvíjejí plesy.

S vojskem jede v jasnu urozenstva

Vůdce rozvážlivý k štěstí bytům;

Když se směje krása veškerenstva,

Otvírají srdce sladkým cytům,

Vytvořují v mysli podnikavé

Ráj a činy Božstvím plápolavé,

V oudolí se přerozkošné blíží,

Jehož čela věnce lesů víží.

Král zde s výborníky stanoviště

K pohovení potřebnému měří,

Kde se třpytí květin semeniště,

Ptactvo s rojnou proskakuje zvěří,

Divočina, hloub a temeniště

Ku hlavě se ráje skalím peří,

Jakby zápolilo peklo s nebem,

Pláň tu hojní hrůzami a chlebem.

Prušané zvěř pánům honí chutnou,

Snášejí y vína ze svých skladů,

Pějí žehrajíce na urputnou

Vládu kněží lichotivých hadů,

Potěšením vejskají, že smutnou

Tváři vlasti, žalář skalných hradů

Příští změní velikého krále

V sýdlo pravoty a vlády stálé.

Král své pobočníky vysýlaje,

Rozkazuje, aby všecky spády,

Vršiny y skal a dolin kraje

Prohlídnuvše, poráželi klády,

Upevnili průchody, by zrádný

Nepřítel se nevdral v tábor řádný,

By y za horami vojsko s králem

Ve spojení obcovalo stálém.

V přehlížení nikdež duše živé,

Rozkaz splněn, tábor pevný stojí;

V oudolí král, za horami v křivé

Roztočině lid se s vůdcem pojí,

Zpěv a hřmoty po krajině divé

Sýlu vojska veselého trojí;

Radost tichne, noc a vicher živnou,

Hvězdy mrou a površiny syvnou.

Prušané se fatí k bojovníkům,

Vládyky y vojsko k hodům nutí,

Obrazují zpěvným hodovníkům

Přenáhlených Prusů uleknutí,

Kouzlí v plynné řeči odvážníkům

Vítězství a slávy rozvinutí,

Zlata sklad a zkrásujícý věnce

Na Valdově kynou na oděnce.

Po veselí spaní vojsko váže,

Vicher bouří, Prušané se tratí,

Ohlas čtveří zvuky pilné stráže,

Deštěm bujní proud, a cesty blatí,

Pozorlivá vévodkyně káže,

V lijavcy a bouři Prus se katí,

V tichu leze vrchů na hřebeny,

V průchod do oudolí klade stěny.

Bouře mdlí, den mladne, jako z kamen

Vystřikuje oheň, vrch ním zlatne,

Ze průchodu šlehajícý plamen

Rozděluje s králem vojsko statné,

V hloubi bystrý duch a sýla ramen

Nevyspěje k odvážnosti platné,

Z ouzka patří vůdce na vrcholky,

Vidí zbraň a stromů lítat strolky.

Oheň, kamení a klády děsý

S lidem bojovníky obehnané,

Hrůzou hrdina y hlavu věsý,

Tají dech, a zhlíží k tobě pane!

Kudy cesta? Bahna na podlesý,

V chodu živí stromy roztrhané,

Chrast a smůla ohně zobrujícý,

Průchod bojovníkům zbraňujícý.

V zmatku veškerenstva s tváří jasnou

Král k svým vystupuje v tísně čelo,

Okem pronikavým strachy hasnou,

Zplameňuje duch, a mocní tělo:

„Květe panstva obratností časnou,

Byť se k boji všecko Prusko sjelo,

Zmůžem pluky, spneme ohně proudy,

Meči projdem s nezbytými oudy.“

Praviv kyne. Lid se jak blesk dělí,

K předu král, a panstvo v smrt se házý;

K boku, kde se vévodkyně bělí,

Výborníků kmen a mládež sázý,

Řičan prchlý s odvážníky čelí,

Aby stal se králi pevnou hrázý;

Zvuk a lesk tvář slunce bledou vítá,

Když pluk zadní v ohně proudy lítá.

Na výsosti Vojovna k svým praví:

„Sláva rozvíjí se vlasti naší,

Nepřátelé schnou jak vlcy draví,

Psy-li je a lovcy lesem plaší,

Muži bděte, ať se neunaví

Sýla varná, když je Perun straší,

Vidíteli krále v čele zmatku?

Zahyň vítěz, sprosťte pout vlast matku.“

Rce, a střela letí, za ní hrne

Rozohněný bojovník se k zkáze.

Hrůza sype jed, smrt hřmí, vrch trne,

Štěstí kolíbá se ve své váze;

Skála praská, hřbet a stromy hrne,

Roztřepuje u tábora hráze,

Vítězství se ženě sličné klaní,

Zbujniv lid ji hlásá světa paní.

Vida zhoubu král a odpor planý,

S plukem otáčí se zkřidlujícým;

V zad se Prusům dere, ulekaný

Prus v stráň pádí, rázem zhubujícým

Stíhá vítěz outok roztrhaný,

Tře se roklí, trním vzdorujícým,

U skaliny kluzké staví kroky,

Vévodkyně smejšlí na outoky.

„Stůjte šlechetnícy! váhavostí

Prudké unavíme nepřátely;

Skály lamte zbrklou obratností,

S vrchu hleďte s myslícými čely,

Jakby s skal a stromů zuřivostí

Pluky nepřátel se přerážely;

Hrňte zhoubu! Čech se na smrt plazý,

S panstvím vydám hrad, kdo krále srazý.“

Řekla, na mžiknutí skal se hřbety

Dvojí, klády hrkají a hustnou,

Prušan tuhne nadějí, že lety

Drtícými Čechům vojsko zpustnou,

Lidi syrné hemží spěch, by květy

Panstva roztřepili ranou šustnou.

Strach se rojí, Vojovna vztek živí,

V ouzku k Čechům Berka mluví tklivý:

„Bratří! králi hrozý smrt; čest komu

Milá, za mnou!“ V stržen bitvy letí,

Neleká se klad a skalin hromu,

Vida svou smrt, za krále se světí,

Kvapí v stráň, kde nejstrašnější z lomu

Valí kamení, by v pevném spětí,

V zdrcujícým rázu hnali svály

V oudolí, a vojsko zbili králi.

Vůdce zabiv plaší nádenníky

Ze skal; bystrá kyne vévodkyně,

Její rozkaz rozžhne bojovníky,

Že se protírají ke hlubině;

Čest a zysk zde sýlí odvážníky,

Roznícenost, smělců průvodkyně,

K činům slávy nehynoucý hodným

Zbrojí muže odvážením svodným.

V proud se vzteku házý Berka smělec,

Muže tře, a láme smrti stroje;

Na něho se sype každý vřelec

Začínaje s urputností boje,

V sběhu ran již červená se bělec

Odrážeje líté mečů roje;

Zhubiv davy: „Král jest v bezpečnosti!“

Berka řka mře obět odvážnosti.

Pro přítele válčí chasa mladá,

Jako zaslepency skáčí v meče.

V květu krásy Pětipeský padá,

Milostného Slavaty krev teče;

Řičan syvý, než se Prušan nadá,

Strojí s zvětřeností zadu leče,

Vicher žene rozvzteklence strání,

Staviv zavaliny krále chrání.

Zočiv cestku král k hor vypuknutí,

S svými společníky horlícými

Střílí orel k půtky rozhodnutí;

S Řičanem se spojiv s bujnícými

Čechy do outěku Prusy nutí.

Vévodkyně vzhledy prosýcými

Tuží lid; strach vylívaje jedy

Mžikem proměňuje plamen v ledy.

Vidouc zkázu vlasti horlitelka

Kvapí v bitvy vír, kmet k kněžně praví:

„Zastaň dětí!“ Matka prostitelka

V proudu namahání svůj běh staví,

Jako bohyně a velitelka

Nezmožená kráčí skrz pluk dravý,

Na vrcholce spolek věrný sráží,

Osud milých dětí v mysli váží.

Vůkol hřmí vztek bitvy, v boku, zadu

Čechové se sypou k ctnému králi;

Zočíc u průchodu plamen, zradu

Lichotícých Prusů, lezou v skály,

V oheň proudí; Voldemar je k hradu

Vojovnina, ač mu v cestě stáli

Protivnícy, pustinkami vede,

Na hřbetu skal děsý Prusy bledé.

Zmatek všudy; z lesů do oudolí

Utíkají na smrt ulekancy,

Meč je stíhá, odpůrce mlat trolí,

Ač co rozdráždění zuří kancy;

Vítězství, neb čestnou smrt sy volí

Šlechetného krále vychovancy,

Slyše vejskot král se točí lesem,

Panstvo s ním v boj upaluje s plesem.

V oudolí se zbitý Prušan tiskne,

Ustrašency v temeništi hynou,

Konec slávy, vřelosti y zyskné,

Zbytky známým průchodem se vinou

K uprchnutí; Vojovna jen piskne,

Bojovnícy věrní s kněžnou plynou

K hradu, kde kmet strážce muže vítá,

Mládež k posloužení mdlícým lítá.

Vojovně čest, láska k vlasti, bázeň

Před otroctvím oddechnutí nedá,

Stálostí svou upevňuje kázeň,

V nebezpečenství cest přímých hledá,

Strojíc nepřátelům pohrom lázeň

Obživuje cytem hejna bledá;

Usměch, řeč a oka pokynutí

K činům nesmrtedlným muže nutí.

Víno, krm a poklady jim snáší,

Blejskajícý rozhrnuje věnce;

Do radosti nekonečné vnáší

Pochvalami zbrklé odvážence,

Květy sladkých lichocení práší

Na strach trnoucýho odtržence,

Propast neštěstí a bídy skrývá,

Vůni cti a slávy krásu slívá.

„Skutky,“ mluví slovy zvýšenými,

„Zjevme lásku k vlasti potlačené;

Ať se vítěz s vojsky nádhernými

V srdce vlasti s posmíváním žene,

Praporcy se chlubí vítěznými,

Roztřepuje lidi ustrašené;

Nás-li míní ulekati hlukem?

Muž se výší nepřátelským zvukem.

Hráz zde vlasti, hrob zde násylníků,

Bohů chrám a sýdlo blaženosti,

V kráse rozhorlených bojovníků

Slávy trůn a pramen bezpečnosti.

Smělost sráží rány protivníků,

Brodí mořem bíd a nemožnosti;

Kmene hrdin! slávo řádné vlády!

Pokroč zmocniv milých bratří pády.

Štěstí na mžik mění tvář svou lživou;

Ač vlast naši zrádně roztřepilo,

Duše zbrojme sylou odvážlivou,

By se bleskem divů zaslepilo,

Na milence tváří lichotivou

Hledíc, Bohy z lidí vytvořilo.

Vzhůru! ať svět zná, jak štěstí mylné,

Hrstli unáhlila vojsko sylné.

Zdeli prudkost nepřátel se schvátí,

Byť y hrdinové klesli s hradem,

Vojna zděsujícý lid se skrátí,

Otroctví a mor y prchne s hladem,

Blaženost se v lůno vlasti vrátí,

Národ bude kráčet květným sadem,

A my radujíc se na nebesých

Obživneme v světě v věčných plesých.

Já se za vlast světím, v živobytí

Máji válčíc květy slávy drhnu,

V zběhlých příkořenství vlnobití

Jak můj Vojen šlechetný se vrhnu,

Hrdiny y děti z krupobití

Neštěstí co přítelkyně strhnu,

Na rozcestí blaženosti stojím,

Neštěstí hřmi! s svým se Vojnem spojím.

Čech-li zmocní skalného se hradu,

Ohněm strávím se y drahé děti.

Jábych namahání za náhradu

Na svých bídu měla pohlížeti?

Přítelkyně Bohů slyšte radu,

Nechceteli zradou zakrněti:

Sneste smůlu, chrast a dříví svalte,

Čech-li zvítězý, se semnou spalte!“

Dí, a s šlechetníky pro potravu

Chvátá ohně v nouzy spasýcýho.

Horlivost se pracná líbí davu,

Dokud nezří Čecha hrozýcýho,

Nad Bohyně opatrnou hlavu

Slaví píseň lidu bujnícýho;

Kněžna nedbá pochvaly a lůzy

K cýli kráčejícý v pevné chůzy.

Stráže řídí, zbrojným povoluje,

By sy pohovili hodováním;

S hradeb oužlabiny vyšetřuje,

Z pracý kvapí k sladkým milováním.

Ach! jak láska matku okřidluje,

Dítky krásý vnadným usmíváním!

Bože dobrý! v milých společnosti

Plésá matka, obraz srdečnosti.

S duše zkřižované padá tíže,

Hromy tichnou valných potírání,

Lvicy neskrocenou láska víže,

Měkčí lahodivé radování.

Otec křehký k milence se blíže

Živne v zblažujícým požívání;

Tuť jest šveholení! tuť jest pláče!

Matka líbá dceru, syn k ní skáče.

Stírá pot, a srovnávaje vlasy

Ptá se: Proč své milé opustila?

Všickni srdečnými jeví hlasy,

Jak je bázeň nelítostně zbila,

Žádají, by na budoucý časy

Přítomností milky oblažila,

Milostenka do rozkoše medu

Nenalila truchlivosti jedu.

„Ach! jak sladký život! Bych se tříti

K matince měl skalím, roklinami,

Pro spasení tvé krev dráči líti,

Volím smrt y s všemi nehodami.

Ach! jak sladký život! radost sýti

Smímli pro tě s lásky lahodami.

Máti! bez tebe mé oko ledné

Nechce spatřit slunce mžitky jedné.“

Mluví, na zem kleká, slzy rosý,

K nohoum dítě spanilé se vine;

Oko zjiskřujícý mocně prosý,

Srdce proudné cyty k ústům šine;

Darmo cyt slov plameniny nosý,

Z trnoucých úst hlásek nevyplyne,

Máti! zní cyt, vary lásky hřmícý

Umrtvují hlahol vznikajícý.

Matka radostí se pozdvihujíc

V dětech živa nebe sobě tvoří,

Miláčky jen vidí, políbujíc

Krásy zkvetajícý srdcým dvoří

Nevinným, a vlásky rozhrnujíc

Očka líbá, trne, slzý, hoří,

Svět jde kolem, strach a bída klesá,

Ráj se otvírá, a matka plésá.

Otec starostlivý pohlížeje

Na horoucý cyty lásky svaté,

Jako anděl blažícý se směje,

Šlechtí radování vrchovaté,

Kvítky blaženosti v rozkoš seje

Plaše vášnivosti jedovaté,

Vyhlazuje hrůzy morných leků,

Udusuje hřmot a dravost vzteků.

Jakby míru prokvetaly klásky,

Obživily rozkoše a zpěvy,

V sýdlu nevinnosti trůny lásky

Usmívavé vystavěly děvy,

Z chrámu ticha kouzlícými hlásky

Na věky se vypudily hněvy,

Svornost, čest a zkrásujícý věnce

Objímaly ctnosti posvěcence.

Tak zde byty nevinnosti vnadné,

Ozdoby a cyty milostivé

Pohybují k hrám y srdce chladné,

Vystřelují k divům duše živé.

Nevinou a krásou láska sladne,

Vzhledy okouzlují přívětivé,

Rozkoš bujníc vahavou krev pění,

Peklo v nebe, zrada v ctnost se mění.

Otec chystá k občerstvení hody;

Dítky, nejmilejší v světě statky,

Krásy květ a šlechetnosti plody,

Sázý k srdcy dobrotivé matky,

Vybíraje rozmanité rody

Zsýlujícých květin, straní zmatky

Neslíčnosti, volí zdárné písně,

By se zazpívaly srdcý tísně.

Neviňátka krmě podávají

Slíčnou chutí matce milujícý,

Vína milostence rozdávají

K rozkošnosti duše zbuzujícý,

Zpívajíce s ní sy pohrávají

Tvář y ruce sněžné celujícý,

Matka z rozkošňátek očí

Nespouštějíc z lásky život točí.

„Patř!“ dí otec vážný, „matko tklivá

Na svůj život, krásy růžované!

Jaká přívětivost starostlivá

Přiodívá tváři milované!

Jaký vtip a moudrost lahodivá

S zpěvem se rtů zživujícých vane;

Ten plet krásy, záře šlechetnosti

Máli býti obět zoufalosti?“

Vojovna se trhá, skáče k dětem,

Je co vytržená k srdcy vine:

„O mé lásky! s sličnosti-li květem

Jímajícý vtip v mou duši plyne,

V moři rozkošnosti zhrdám světem,

Věčnosti a slávy ráj mi kyne.

Zboř sy světy králi vypínavý!

Blahost má zde pučí, ráj zde pravý.

Krásy ty mé děti Bože! v plodu

Spanilosti matka chceli zbíti?

Květe ctnosti! slávo mého rodu!

Na vejsluní cti se máte stkvíti.

Buďte živy! Bděte pro svobodu

Vlasti své! Ach! nešťastnice zříti

Na záhubu svých kras v chlapství musým,

Mřete! v porodu svou hanbu zdusým.“

Tak se chvíla kněžna vášnivostmi,

Srdce plné trnulo, zas stálo,

Hrůza valila se za radostmi,

Nehod mračno krupobití válo,

Chlapství umrtvujíc ohavnostmi

Nevině y stálosti se smálo,

Kat a řetěz matku rozdělili,

Rozsápancy neviňátka bili.

Čech se blíží. „K zbrani! Ó mé děti!

S Bohem! Ach! mé srdce, Vojne milý!

S Bohem! nesmím na vás pohlížeti,

Láska mrazý, voják zarputilý

Hrozý duším mým. Ha! zakrněti

Vojovnaby měla? Rozpustilý

Vítěz mne a neviňátka spnouti?

Oheň! s svobodou chcy zahynouti.“

Čech se hrne. „K zbrani!“ Z mužů žádný

Nechce v boj se dráti, vojsko sylné

Obkličuje hrad. „Ha! plode zrádný!

Žena zmaří naděje tvé mylné.“

K čemu odpírání? Voják řádný

Vítězství pne k boku neomylné.

„Násli štěstí zradí, smrt pout zbaví,

Hrade hoř!“ k svým vévodkyně praví.

Pochodně se uchopuje, pálí!

Lítý zbor k ní, spíná sýlu ramen

Vřelé kněžny, hanebnostmi kálí

Duše, loupí, hasý živný plamen,

Lapá děti, slyší hluky z dálí,

Házý meči, oděním y s ramen,

Průchodem se tajným krade s zlatem,

Čech hřmí v hradě s zdrcujícým mlatem.

Kněžna umrtvená nevděčností

Očma hasnoucýma k dětem hledí,

Otec utrýzněný zuřivostí

Draků zrazujícých spiatý sedí,

Děti plaché proměn zvětřeností

K matce lezouc valné slzy cedí,

Kněžna hanbou mře, a strachem zklesne,

Nepřátelli spatří vzhledy děsné.

Zde jsou; král s svým dvorstvem kráčí v předu,

Vidí nectně vévodkyni spiatou.

„Jaká zrada, jaké srdce z ledu

Zpotvořily neřest vrchovatou?

Kněžno! s ozbrojnými vojnu vedu,

Maje v uctivosti lásku svatou.

Svobodná buď perlo cti a ženstva,

Plésej s svými v spolku urozenstva.“

Kněžna na svobodě králi nese

Dítky v obět, nejvzácnější dary;

Slza v oku živnoucým se třese,

Zbouřeného láskou srdce vary

Pohybují oudy trnoucými,

Plynou cyty díky hrnoucými,

Král ji pochvaluje, děti hladí,

Medem laskavosti hoře sladí.

Král se straní, s vítěznými pluky

Chvátá k divé války vyhubení.

Potřev Prusy s radostnými hluky

V oudolí se vracý k oslavení

Berky, jehož andělskými zvuky

Za milého krále odvážení

Věční básníkové zbožňujícý,

Slaví bojovnícy milujícý.

Řičan věncovaný králem vděčným

Řečí u stkvělého hrobu k panstvu:

„Květe urozenstva! nekonečným

Namaháním žeň se po pohanstvu!

Krásou, ctí a shovíváním lečným

Duše tvrdnoucý val ku Křesťanstvu,

V proudy bitvy, byť y smrti vály,

Leť jak Berka ku přispění králi!“

Řekl; a zpěv a chvály s litováním

Po širé se stráni rozléhají,

Hry a veselosti s hodováním

S lidem plésajícým prokvetají;

Po veselí k novým bojováním

Oslavency s králem pospíchají,

Oudolí hřmí, odráží stráň slova,

Když pán s lidem míří do Valdova.