OTOKARU ŠEVČÍKOVI

Jak zpěvný pták i z dálných končin světa,

i přes oceán, který burácí,

rád v rodný kraj, zkad vylét’ za dnů léta,

se navrací:

Tak v naše město, v naše lesy, lány,

chtě po své práci najít oddech v nich,

jste vrátil se k nám, mistře milovaný,

na český jih.

Svět dal vám obdiv, slávu, velkých věno,

klad’ k vám své dary, pocty nejdražší,

v dvou dílech světa s úctou vaše jméno

se pronáší.

Sta vašich žáků je jak větru dutí,

jenž zvedá se až k prahor temeni,

a vaši sílu nese na peruti

a umění.

A slávou jich i vaše sláva roste,

v nich svého žití zříte trofeji,

a oni mladost věčnou, bohů hoste,

vám vracejí.

Tak požehnání pro vás má jen sudba,

červánků růže sází na váš sníh,

co zní k vám, vděčnost, obdiv je a hudba

strun nesčetných.

Co my vám dáme? Ach, jen lásku vřelou,

svůj stisk a náruč, ticho k chvíli dum,

těch našich lesů krásných klenbu ztmělou

a jejich šum.

Ten vlídný, zlatý úsměv všeho kraje,

chlad vln, kde v slunci září Otava,

a radost polí, obilí když vlaje

a dozrává.

To vše k vám mluv zde chvějícíma rtoma,

k vám každá sněť se vztahuj jako páž,

vše pozdravuj vás, šeptej, že jste doma

a že jste náš!

Ó, buďte zdráv nám! Co je jiným stáří,

vám jeseně buď snivé jenom vděk,

a nebe ať vám plné jasu září

a housliček!