OTRLÍ NADUTCI.

Ni bestii, jež zařve poraněna,

kaluži, jež se k mrazu svírá v led,

ni pustinám, z nichž v běl i do ruměna

polibek jara vyloudí přec květ

(o lidech, o vás, nelze věru mluvit,

když um i cit váš nadlidsky jest uvit):

Vy spitým rovni jste, z jichž úst jen pěna

slov nekalých se řine v celý svět!

Ať zlo či dobro, máte úsměch k tomu,

náplasti vtipů, jedem ohyzdné.

Na slunce budoucna i rachot hromů

jen do větru váš ret si zahvízdne

a domýšlivě házíte zrak stranou:

„Dny větší zapadly a horší vstanou!“

ač stínem nejde v okna vašich domů,

co svítá z nocí zde, či co se kalí z dne.

Pohrdou šlapete a svojí skepsí,

co nezapadlo s vámi v lhostejnost;

vznět ladna, cit, jen posíláte ve psí,

že s vámi není lepší snahy prost:

Na práci nikdy, ale na kritiky

své tupé smysly brousíte si v dýky,

leč místo v terč, v tu vlastní hnát je leb si,

tam míříte, kde kmit’ se duše skvost.

Nuž buďte dál jen silným alkoholem

své velikosti prázdné opiti:

Váš duch i zrak jen v hrobě stone holém,

až vytřeští se hladov po žití! –

Sny, snahy, touhy, znectívané vámi,

byť nevstouply v svých ideálů chrámy:

Ve mrazu, tmách, po cestách horem, dolem,

stan z květů robí, i kde pusto kolem,

v němž odlesk nebe s hvězd si zachytí!