Otrokům práce.

Ó, bratří schýlení,

starci již v mládí,

jimž úsměv od úst vždy

bázlivě pádí –

vás miliony

nosila země,

k ní marně stony

vzdychli jste temně!

S prasklými žilami

na schromlé ruce

ve práce otrocké

mřeli jste muce;

pot řinul z čela

a z očí vpadlých

slz řeka spěla

po lících svadlých.

Obrovské stavěli

jste pyramidy,

jež zkazky ševelí

odvěké bídy,

kam oko vzhlédne

po zemském díle

pomníky bědné

zří vaší píle.

Před boha mamonu

vztýčené trůny

hnali vás od jitra

do svitu luny,

bič otrokáře

do zad se vrýval

a z bledé tváře

rob slzu skrýval.

Když otec zasténal

posledním vzdechem,

než rov mu zarůstal

trním a mechem,

v dědictví dětem

rez pout byl krutý

a jarním květem

řemeny knuty.

Celým generacím

útisk chléb denní – –

než v prach jste zapadli

vy bezejmenní!

A nové řady

vás rostly stále

a mřely hlady

dále a dále...

Dnes z dávných pohřebišť

vznáší se stíny,

vnuky obletují

v peleších špíny –

mluvou tajemnou

jich budí davy,

tuchou vzájemnou

jim týčí hlavy.

Z doškových chatrčí,

z měst sklepních doupat

vidíme otroky

vzpřímené stoupat,

a vstříc si kynou

bratrstvím jati:

„Jen svojí vinou

byli jsme spjati!“

A shlíží sílu svou

za srdce tluku,

druh druhu radostně

podává ruku –

zmlká k posledu

jich výkřik žalný

bouřné: „Ku předu!“

chví chorál valný.