Otrokům.

Strhejte věnce, skvosty strhejte

a oblečte se v roucha smutečná,

na hlavy své nasypte popele,

a odvykejte smíchu ústa svá.

Ať nedotknuty stojí poháry,

a stůl ať čeká darmo hostí svých,

ty pěvče sladký loutnu roztřískej

a udus něžnou píseň v prsou svých.

A chceš-li zpívat, žalmy zanotuj,

a kdo chceš hejřit, hejřiž v zoufání,

a kdo chceš píti, krví opoj se,

kdo lásku chceš, zanechej doufání.

A naše ženy? – my jsme otroci,

a naše děti? – my jsme robové;

což může ptát se otrok po ženě,

což otrok může dbát o děti své!

Ó podivná ty chaso otrocká,

ty zapomínáš svojí poroby;

pod bičem pána výskáš vesele,

svou hanbu stavíc otců na hroby.

Ó nešťastná ty chaso otrocká,

ty nepoznáváš svého otroctví,

ty zapomínáš na svých dědů prach

a na svých věštců svatá proroctví.

Ó zbloudilá ty chaso otrocká,

což neprohlednou nikdy oči tvé,

což nepozná svou sílu rámě tvé,

by strhalo to jarmo staleté?

Strhejte věnce, s nimi okovy,

setřete s čela hanby znamení;

otroků není, zhouba tyranům,

my chceme stavět, sem to kamení! –