Otrokyně.

„Vše dal jsem ti, co moh' jsem jen,

proč na tvé duši těžký sen?“

děl Alexandr, leže líně

na ňadrech řecké otrokyně.

,Na srdci mém proč taká tíž?

Až to jen, králi, pochopíš,

pak otevru ti ráda všecky

své vděky i svůj úsměv dětský!‘

„Mluv otevřeně, co jen chceš,

vše dostaneš, vše dosáhneš!“ –

,Vrať bratra mi, jejž Peršan zabil,

vrať sestru, již v své sítě zvábil.‘

„To ovšem, drahá, nelze mi!“ –

,Pak zbyteční jsme na zemi,

co láska tvá pak, co mé hoře?‘

A šla a uvrhla se v moře.