OTROKYNĚ.*)

Cizorodé otrokyně

sklánějí se ku rohožkám,

šedý závoj splývá stinně

k liliovým jejich nožkám.

Ruce v perleťovém pásu,

chválí kupec jejich krásu:

„Jasný pane! Chceš-li zříti

černobrvou Gruzínku? –

Dosud jinoch bílé kvítí

nevyplel jí ze vínku.

Pohleď, jak nach lící jemný

stydlivě ti ukrývá!

Po ňádrech jí vrkoč temný

v dol až k nohám poplývá.

A ta ústa, jak se vlní

v usmívání líbezném,

a jak blesk to oko slní,

se zlatým noc pojí dnem!

Či ti milejší je snivá,

tichá dcera Hellady?

Ach, i slza krásná, tklivá

srdci strojí úklady.

Hle! jak růži u Jericha

nebes vlaží krůpěje, –

tak jí něha věčná, tichá

vlhké činí šlépěje

na líčka ta růžovatá.

Ve vřelém tvém náručí,

jasný pane! láskou vzňatá

plakati se odučí.

Tady třetí dívku kryji,

Černohorku spanilou.

Bělejší je nad lilii –

neuzříš ji unylou

se slzavým v oku steskem,

ale jako rekyni

se vzdoru a pýchy bleskem

v černé brvy zástíní.

Pohleď jen –“ A hle! Tu leží

dívka v ruce s kinžálem,

nahé se jí ňádro sněží,

krvavá však rána v něm.

Černé oči v sloupu točí,

hrdý smích jí škube rtem –

Ó, tu žádný neochočí

baša vilným ramenem!