OTROKYNĚ OTROKA.

Bije čtvrtá. Zívla. Vstala,

přehodila jenom sukni

a jde bosa opatrně,

aby neušlápla někde

některého z malých spáčů,

rozesetých po podlaze.

Jizba černa. Vzduch tu leží

těžký, proteplený dechem

úst a těl. Muž táhle chrápe,

děti oddychují rychle.

Rozdělává oheň, zívá,

přimhuřuje zrudlé oči,

rozcuchaná hlava klesá

ospalostí k suchým ňadrům,

staví hrnky s pokličkami

v plochy plátů, mele kávu,

přiloží a před dvířkami

choulíc se zří jako sova

v tancující jasný plamen.

Náhle vztýčí se, jde tiše

k oknu šátkem zastřenému,

sáhne na zeď, sundá cosi

a jde zpět. Už čile, živě

sedá k plotně, otevírá

dvířka její, rozkládá si

na kolenou v záři ohně

starou švabachovou knížku

a zří do ní vážně dlouho.

Na to zvedá hnědý kornout

s podlahy a z listů knihy

bere kousek tužky, píše

zvolna, jaksi namáhavě

řádku numer, hledí na ni

spokojeně, porovnává

ještě s knihou, vyndá z kapsy

desetník a zabalí jej

do papíru s číslicemi.

Na chodbě teď vrzly dvéře.

Její bosé nohy rychle

vjely v trosky jakýchs trepek,

tiše otevřela, vyšla.

Mrazivý vzduch vane v jizbu,

žena zachvěla se zimou.

Naproti na prahu stojí

taktéž v košili a spodní

sukni sousedka. Plam svíčky

z jizby žlutě vyzařuje.

Pozdraví se. „Je to zima!“

„Jako v Siberii.“ „Takhle

protopit tu člověk musí

halíř poslední“ „Ba, – musí.“

„Jak pak,“ prvá přitlumeně

zašepotá, „chtěla byste

přisadit si? Já zas měla

živý sen.“ „No, vida, vida,

mně už se teď pranic nezdá.“

„Tak se zdálo mi – to bůh ví,

kde se hloupé sny ty berou –

že jsem posledního chlapce

měla s velkým jedním pánem,

jako kníže nebo baron,

a on platil – myslete si –

na to dítě každý měsíc

třicet zlatých!“ „Tu to máme,“

míní druhá, „takhle ve snu

člověka přec štěstí potká.“

„Já vám ani nevěděla,

co s tím houfem peněz dělat!

Mám ty desítky tři v ruce,

nový modrý hladký papír

– teď to ještě v prstech cítím –

a tak myslím si: můj bože,

co mám jenom nejdřív koupit?

A v tom hodiny už hrknou,

bijí – a desítky v pekle.“

„Pět krejcarů bych si dala,“

sousedka se rozhoduje.

„Dejte. Já už vyhledala.

Tu jsou. Velký boháč – sedma.

Nemanželské dítě – dvanáct.

Náhlé štěstí – pětatřicet.

Bože, vyjít aspoň ambo!

Vyplatila bych si šaty,

dali mi dvě zlatky na ně,

vždyť už nemám vyjíti v čem

na ulici!“ „Ba, i já bych

věděla kam s ňákou zlatkou!“

„Počkejte, já musím na skok

k plotně, vařím brambory dnes,

trochu kávy, vařím to už

na celý den, člověk spíše

ušetří pár krejcarů tak.“

Vklouzla v jizbu, přiložila,

přistrčila hrnky k sobě

a zas vyšla. „Tak co včera?

Tatíkové byli v schůzi,

co váš říkal?“ „Bylo prý tam

tuze hlučno. Mluvilo se

silně proti továrníkům.

Řekli si tam, že těm pánům

je ten dělník jenom otrok.

Nebude-li prý to jinak,

musí přijít velká stávka.“

„Bože, bože,“ chví se první,

„jen zas to ne. Tatíkové

smyslí si to, nepováží,

že je doma tolik krků,

že se jíst chce, že je zima.

Tyhle rebellantské řeči

ty jsou toho všeho vinny!“

„A váš muž se trochu tento – –“

sousedka dí ostýchavě,

„doma durdil?“ „Co má dělat?“

řekla prvá s resignací.

„To je vždycky. Zrovna jako

když se zlobí ve fabrice.

Chytil včera trochu ohně,

dopálil se z všech těch řečí –

nu, a vztek si musil vylít.

Podívejte –“ Žena zdvihla

obě ruce v záři svíčky.

Na těch obnažených svalech,

vyhublých se svislou kůží,

modraly se stopy bití.

„Taky dětem dal co proto – – –

Chudák – vztek si musí vylít?

Bolí to – ba – ale když se

vyzlobí a ukonejší,

řekne jedno vlídné slovo – –“

„Kde už jsi zas, klepno stará!“

rozzlobený mužský hlas se

ozval z jizby. „Bože, bože,

ještě není konec! Bože!“

Ruce skřížíc, hlavu skloníc

vklouzla rychle v tmavý prostor...