OTVÍRÁM OKNO.

Otvírám okno zas do noci tiché,

do noci červnové v městě, jež dříme,

jenom kvil houslí sem z kavárny zalét’,

strážník hvízd’ nocí.

Žlutavé lucerny noční tmou plají,

drožka sem z daleka, z daleka hrčí.

Ticho. Jen z kavárny housle dál kvílí,

housle dál kvílí.

Je mi tak divně! Tak volně! Tak volně!

Taková podivná, důvěrná chvíle!

Řekl bych všecko. A skoro bych plakal.

Dívám se oknem.

Ale já vracím se od okna k stolku.

Píšu. A všecko dnes toužím už říci.

Hledám slov. Nemám jich. Cítím vše pouze.

Otvírám duši.

Chodím v ní znova. A našel jsem v koutě,

našel jsem v koutě, co z dávna tam zbylo.

Já jen to nahmatal, nahmatal ve tmě

chvějící rukou.

Jakobych z mrtvoly vypitval nervy,

které se lepí teď na moje prsty...

Já jen to cítím. A nemohu říci,

jaké to bylo!...