Ouplněk.

Tiše nad zbořeným zámkem

Měsýc vycházý,

Jako ženich, an do stánku

Nevěsty vcházý.

Jeho červené prv líce

Zvolna bělejí,

Libí jemu věterkové

Naproti vějí.

Na obloze vejš a vejš se

Povyzdvihuje,

Vůkol stříbrným paprskem

Svět osvěcuje.

Ohnivou přes rybník stezku

Do vody ryje,

Z mlejnského kola na tisýc

Hvězdiček sýje.

Okna tvrze v jeho záři

Z daleka se stkví,

Sově, supům jeho stříbro

Na křídélkách tkví.

Skrz okénko do chudobné

Světničky hledí,

Kde u kolovrátku ještě

Milenka sedí.

Přeď děvečko! přeďte, outlé,

Bílé prstíčky!

Vždyť předete na povlaky

Mojí Lenčičky,

O niž milostná nebesa

Každý den prosým,

A kterou již čtyry leta

V srdcy svém nosým.

Taková již sličná děva

Nikde nežije,

Tak upřímné, věrné srdce

V žádné nebije!

Takový stud, taková ctnost,

Také souznění

Vlídnosti a povolnosti

Pod nebem není!

A ten klenot – dobrý Bože! –

Bude zejtra můj.

Kterak pak to, nebe jasné!

Zasloužil syn tvůj?

Dejž mi tedy toho daru

V vděčnosti zažit,

A s mou Lenkou až do smrti

V vroucý lásce být!