Outěk.

V strašném lese

Otce nese

Na ramenou syn;

Trpké slzy vylívaje,

Svou vlast v duchu probíhaje,

Vidí kolem hrůzu vin;

Ouzkost na něj až pot rosý,

Chraň ó Bože! otce! prosý.

Cosy šustí,

V chřoví chrustí,

Vítr klátí strom.

Jakby z stínícýho suku

Spatřil vycházeti ruku,

V vzdálenosti houkal hrom,

Cuká sebou, v houště běží,

Strachy trna v chrastí leží.

Zas se dívá,

Otce skrývá

V tmavé trniny;

Sám pak vůkol obcházeje,

Všecky stráně přehlížeje

Skoumá širé pustiny,

Rádby se y kalem brodil,

By jen otce vysvobodil.

Zbitý hladem

Chodí ladem

Smělý hrdina;

Láska oddechu mu nedá,

Jahod pro stařečka hledá,

Bože, sladká malina!

Křičí, radostí se třese,

Hrstku malin otcy nese.

Ač dešť šlehá,

Lesem běhá

V drsné ohrady;

Sám se postí, otcy nosý,

Jez ó tatinku, jez! prosý,

Pokrm z Boží zahrady;

Člověk nechť jed v krmy leje,

Bůh nám zdravých jídel přeje.

Noc se blíží,

Oči tíží

Ctnému stařečku;

Synek na trávníku sedí,

Otce jako oka hledí,

Tiskne hlavu k srdečku;

Kyž noc ouzkosti tě zbaví

Zlatá hlavo! slze praví.

O můj Bože!

V trní lože

Došels zemane!

Jindy se ti hrady stkvěly,

Ráje v sadě rozvíjely,

V domě plesy vybrané;

Jestlis ráčil, lehlo tělo,

Kde byt z prachu stlaný mělo.

Ten se postí,

Ješto hostí

Na sta denně zval;

Ten se zamračencům kořil,

Kterým jak Bůh štěstí tvořil,

Které dobrodiním spial;

Zde ó Bože! příklad dáváš,

Jaké změny lidem stláváš!

Což se Pane!

S námi stane

Na budoucý čas?

Snad se bouře horší svalí,

Pramen spokojnosti zkalí,

Snad se pokoj vrátí zas,

Vyjde z mračen ukrutenství

Láska krása člověčenství.

Kyž se vrátí,

Bídy zkrátí

Pokoj svatý nám!

Tuťbych uvedl otče milý!

Tebe v domov ušlechtilý,

Bohu strážcy stavěl chrám,

Rány hojiti se snažil,

Vzdělal vlast, a bratří blažil.

Měsýc svítí,

V srdcy cýtí

Sladké radosti;

Jakby náhlým okouzlením

Kráčel samým potěšením

V lůnu krásné svornosti,

V květu rozkošného máje

Plodí sobě v duchu ráje.

V ráji plésá;

Ach! zas klesá

S nebe v hlubinu.

Černá zrada pouta kuje,

Nepřátely naplňuje

Divokými chrastinu.

Již jest po tvém štěstí veta,

Musýš z rozmilého světa.

Jako saně

Vedouc zbraně

Protivnícy jdou;

Sotva stopy vypátrali,

Jako chrti pospíchali,

Aby jali kořist mdlou.

Zůří; syn k ním ruce spíná,

K vlídnosti jich napomíná.

Posečkejte,

Spaní přejte

Starcy dobrému!

Patřte, jak se ze sna směje,

Sám Bůh oddechnutí přeje

Srdcy hořem zkleslému,

Y vy cyťte v užasnutí

Nad ztrápeným ustrnutí!

„Co se vineš,

V slzách plyneš

Jako zeměplaz.

Jindys Bůh jsa plejtval zlatem,

Lidi mámil drahým šatem,

Hrozný s posměchem hřmí hlas;

Nyní Božství sláva zvadla,

Hodina tvé smrti padla.“

„Vezmi zlato,

Abys za to

Otce zachoval;

Postoupím y tobě hrady,

Štěpnice a vinohrady,

Sámbys na nich panoval;

Ach! jen daruj z outrpnosti

Nahý život nevinnosti!“

„Zdrtím hady;

Nech sy hrady,

Nech sy klenoty!

Mneli myslíš zaslepiti?

Zradu máte zaplatiti

Hanebnými životy.

Kdyby sám Bůh s nebe sstoupil,

Vásby smrti neodkoupil.“

Jak čert pravý

Zlosyn dravý

Blíže vstupuje;

Z ďábelnosti starce budí:

Pohleď, kdo sny tobě pudí!

Řičí, a jej zdrcuje.

K synu skáče, mdlého škrtí,

Z vyražení zdlouha smrtí.

Ctný muž z lesa

Mrtvé nesa

Slzy vylívá.

Spěte tiše duše čisté!

Teď jste v lůnu slávy jisté,

Mluví, a je pohřbívá.

Slzy, jenž jich posvěcují,

Víc než mramor oslavují.