Ouvertura epopeje.

Po bouři jak by zem se otevřela

a z hlubin por všech dýchala svou duši

ve modré páře stoupající k slunci,

jež sklánělo se do strhaných mračen.

Však jakou silou světla, ohně, zlata

vše zalévalo při svém rozloučení!

List každý lesk se výskající září,

květ každý chvěl se neobvyklou vůní,

kde jaký pták pěl, div že úzké hrdlo

tou zpěvu vichřicí si nepotrhal,

ba celá země s divy všemi byla

jak báječný pták, za sluncem jenž letí

v jas, oheň, světlo... Tajné, skryté zdroje

jak perutí šum v dál se ozývaly

a duše tušila ty velké takty

kosmických rhytmů... Takto Lukrécovi

kdys bylo, Orfeu a Homérovi

při prvních taktech nesmrtelných zpěvů.