OUVERTURA K POHÁDCE.

Leť, duše zženštilá, má snílko bláhová,

k Princezně v pohádkách k palácům růžovým,

k palácům zčeřeným lehkými vůněmi –

leť, duše zženštilá, má snílko bláhová,

šumnými hvozdy tak, šumnými, šumnými...

Z tajemných úkrytů vánky nám rozčeří,

kadeře rozhází zkazkami dětskými,

zkazkami dávnými o Bílé Princezně,

o křehké Princezně v paláci růžovém...

Lehkých vod fontány, zelené, zazvoní,

v stesky nám zazvoní jemnými zvonečky,

zvonečky zlatými, zvonečky z pohádek,

zvonečky z dalekých úsměvů Princezny...

Šílená něha nás požene v mámení,

šumnými hvozdy nás požene v mámení,

vodami snícími o něze Princezny,

běloučkých prstíčkách, noženkách sklouzavých...

Smutek a nadšení, něha a zželení

věčně dál bude nás všemi hnát pralesy,

řekami měsíce smutky nám vystříbří,

srdce nám opojí, nervy nám oženští...

V asbestu měsíce budeme plakati,

teskniti v zasklených budeme fontánech,

budeme šíliti o smutku Princezny,

o Věčné Ženskosti, o Věčném Zakletí...

Oh, jak jsi vzdálená, zakletá princezno...!

Oh, jak jsi vzdálená, vysněná princezno...!

Ach, Tvoje ručenky, princezno běloučká,

ach, Tvoje noženky v střevíčku z perliček,

něžné mé děvčátko z pohádky do pláče –

přej, ať Tě dobudu – líčko Tvé bleďounké

bez dávných úsměvů v paláci zrůměním,

vínem a polibky, šepotným mazlením –

tělíčko křehounké obejmu, zceluju –

Zakletá Princezno z pohádky do pláče...