OUVERTURA NOVÉHO ROMÁNU.

Ó začíná to jako obyčejně:

Ty snivé, plaché pohledy,

to rdění tajené a zřejmé stejně,

a bez příčiny slzy, smích –

Znám nazpaměť již tuto komedii,

a to jest při tom nudno nejvíce;

to bude, vím, směs prosy s poesií,

jak byla v dobách minulých.

Vím, na plesu kdes, že tisk ruky vřelý,

vzdech významný a tanec vášnivý,

či z vlasů tvojích kvítek uzardělý,

tajemství tvoje zradí mi,

vím, že pak denně budem’ hovořívat

řeč vážnou, mnohé hlouposti,

že budu rád se v tmavý zrak tvůj dívat

a líbat tě rty žhavými,

a vím, že jednou v smutné podjeseni,

až park své žluté listí sesype,

jak herci dlouhou hrou již unavení,

my budem’ konce sobě ždát.

A v stesku strojeném a žalu mnohém

a v slzách, které v srdci nepálí,

vím, že si dáme potom oba „s bohem“

a proč? – nebudem’ sami znát...