Ouzkosť.

Viděl jsem, jak Zuzka malá

růžicemi obkvítala;

jak ty vlásky mojí víly

až po paty zlaté byly.

Jak těch vlasů dva pletence

zaplétali Zuzolence,

jak stuhami prokládali

a v končoku mašli dali.

Jak jí partu vyšívanou

posadili k hlavě stranou,

k čelu vínek, čípky v líce –

už je Zuzka svěřenice.

Zuzka – moje zlatovláska,

kdeže je ta naše láska,

koho obvážeš tím vlasem

po sobáši, hvězdky časem?

Nesnesu to – k svojí paše

uteku ti na salaše,

a jak hrivňák, plný trudu,

žalostivo vrkať budu.

Odletím v raz do horečky,

nech se chytnu třeba v léčky;

nic neškodí, mně zde úzko –

pro tebe, má zlatá Zuzko!