Ověnčená.

K čemu, vesno, tolik zdoby nosíš

té mé zemi rodné?

K čemu tolik perel na ni rosíš

od soumraku do dne?

Nač jí vroubíš červánkovým zlatem

závojové lemy?

či to strojíš brčálovým šatem

k veselí mou zemi?

Nač jí vineš potůčkové pásky

zlatě v jaré luhy?

jsou to blahé, snubní kroužky lásky?

nač v nich tolik duhy?

Nač těch korun stobarevné hvězdy,

nač ty deště kvítí?

K čemu chvalopěvců vzdušné sjezdy?

co se bude díti?

Nač ty vůně, paprsků těch množství;

nač ten příval krásy?

Jaká slavnosť? bude svátek božství

nebo lidské spásy? –

Není svátku, veselí to není

v české zemi mojí!

Věnčena se chystá k zápasení,

k boji, vždy jen k boji!

Za přílbu si zatkne vše tvé kvítí,

zvedne štít svůj zlatý,

slunce bohem vzňaté na něm svítí,

a ten boj je svatý!